Odvaha mluvit o odchodu: Libor Vondráček a realistická debata o EU

1) EU kdysi „klub“, dnes „sekta“ jako hlavní rámec. Vondráček staví základní tezi na kontrastu: původní evropský projekt (uhlí a ocel, pragmatická spolupráce) vs. dnešní EU, která podle něj čím dál víc připomíná sektářské uspořádání – láká sliby, a když už jste uvnitř, přidává postupně nové a nové povinnosti, zasahuje do dalších oblastí života a při snaze odejít se umí „pomstít“. Není to akademická definice, ale je to rámování, které má u publika okamžitý účinek: nejde o paragrafy, jde o pocit, že dobrovolnost členství má být skutečně dobrovolná i při odchodu.

2) Brexit jako ilustrace mstivého rozchodu. Velká Británie v debatě slouží jako příklad, že EU odchod nečetla jako „tak děkujeme a ať se daří“, ale jako příležitost odstrašit další – ztížit proces, zdražit ho a udělat z něj odstrašující představení. Vondráček tím zároveň reaguje na častý argument odpůrců odchodu („Unie se nám bude mstít“) a otáčí ho: právě ta obava je podle něj důkazem, že EU se chová spíš jako mocenský projekt než jako gentlemanský klub.

3) Zásadní rozdíl: Česko není Británie a nemůže „odejít do moře“. Zatímco Británie je ostrovní ekonomika, Česko je stát obklopený EU a exportně napojený na vnitřní trh. Proto Vondráček odmítá představu „Czexit = trhnout se a hotovo“ a zdůrazňuje, že český odchod by musel být navázaný na zachování obchodní průchodnosti. V tomhle bodě je zajímavé, že debata není jen ideologická; Vondráček si hlídá, aby to nevypadalo jako skok do neznáma, ale jako přestup „v rámci prostoru“, kde se obchod nezlomí přes koleno.

4) Nabídka řešení: přestup do EFTA a setrvání v hospodářském prostoru. Jádrem jeho „praktického scénáře“ je myšlenka: nevystupovat z evropského hospodářského prostoru, ale přestoupit z EU do EFTA (Švýcarsko, Norsko, Island, Lichtenštejnsko), čímž by se zachoval přístup na trh a zároveň by na ČR nedopadaly některé unijní balíky, které označuje za škodlivé (v debatě zmiňuje migrační pakt, zákazy spalovacích aut apod.). Přiznává současně, že státy mimo EU stejně přebírají část pravidel, ale pointa je v poměru: zbavit se většiny regulací, které považuje za ideologické a ekonomicky ničivé.

5) Formální kroky: referendum, článek 50, dvouletá lhůta a „předjednání“. Vondráček opakovaně zdůrazní, že odchod nemá být svévole vlády: nejdřív referendum, pak aktivace článku 50 a dvouleté vyjednávací okno. Podstatné je pro něj „mít dopředu domluveno“, že se ČR může plynule přesunout do EFTA a nevytvoří se šokové bariéry. Moderátor do toho tlačí skeptickou intuici („to není odchod z diskotéky domů“), a Vondráček odpovídá, že rozdíl dělá právě zvolená cesta – Británie šla nešetrně, Česko by šlo šetrněji.

6) „Kolik to bude stát?“ a proč se tomu vyhýbá jednou cifrou. Na přímý dotaz ohledně ceny Vondráček neřekne jedno číslo, ale vysvětluje, že náklady závisí na scénáři, míře připravenosti a vyjednávání. Je to typická politická obrana, ale zároveň realistická: cenu takové změny nelze přepočítat jedním koeficientem, protože část nákladů je jednorázová (přechod), část je dlouhodobá (nové režimy), a velká část vzniká z reakcí trhu a administrativních dohod.

7) Dotace jako „stravenky“ a kritika jejich účelovosti. Jeden z nejchytlavějších motivů celé debaty: EU prý neposílá volné peníze, ale „stravenky“ – prostředky, které lze utratit jen za to, co Brusel určí, a stále více směrem k dekarbonizačním projektům. Vondráček i moderátor se shodnou, že část projektů působí jako „kraviny“, přičemž zazní i cynická poznámka, že někdy si doma za stravenku koupíme ještě větší kravinu, než by si vymyslela Unie. Pointa ale není humor; pointa je, že dotace mění motivace: místo „co potřebujeme“, vítězí „na co je titul“.

8) Čistý příjem vs. skryté náklady: byrokracie, regulace a „co není vidět“. Vondráček vytahuje argument, že i když ČR mohla být čistým příjemcem (v debatě zmiňuje čistě matematický rozdíl „přiteklo víc než odteklo“), existují obrovské nepřímé náklady: implementace předpisů, kontrolní aparát, úřední práce, přepisování směrnic, compliance a sankční hrozby. V debatě padá i tvrzení o odhadu „4 % HDP“ jako ceny byrokratické zátěže, s dovětkem, že když se to nasčítá přes roky, vychází to v řádech bilionů – a pak už prý není možné tvrdit, že „dotace = zisk“.

9) Pokřivený trh a dotační grotesky jako systémový problém. Zaznívají příklady, které mají působit jako důkaz deformace trhu: projekty dělané jen kvůli čerpání, následné opravy z vlastních, zdražování produktů „o dotaci“ (typicky kotle), selektivní přidělování podpor, kdy někdo v okrese dotaci nedostane a zkrachuje, zatímco konkurence dotovaná přežije. Vrchol je historka o objektu, který byl dotovaný a později funguje jako „hanbinec“ – využito pro odlehčení, ale s vážným podtextem: dotace často nehledají smysl, jen kolonky.

10) Politická realita: současná koalice to nepodpoří, ale tlak poroste. Vondráček přiznává, že dnes ve vládní koalici shoda na vyjednávání odchodu není a že partneři chtějí dokonce vyjmout EU a NATO z referendových otázek. Současně ale tvrdí, že čím víc bude vláda dělat suverénnější politiku, tím víc jí to podle něj Brusel „dá sežrat“ a tím víc poroste euroskeptická nálada i u lidí, kteří dnes EU hájí. Symbolicky to uzavírá anketou přímo ve streamu: zhruba 81 % diváků bylo pro vystoupení, 19 % proti, přičemž moderátor se sám přiznával k opatrnějšímu táboru „prozatím ne“.

Za nejlepší citáty Libora Vondráčka z dané diskuse lze považovat:

„Evropská unie začínala jako gentlemanský klub, ale dnes se čím dál víc chová jako sekta.“

„Když někdo chce odejít a vy mu to začnete znepříjemňovat, tak tím sami dokazujete, že už nejste dobrovolné společenství.“

„Dotace nejsou svobodné peníze. Jsou to stravenky, za které si smíme koupit jen to, co Brusel povolí.“

„Neříkáme, že odchod z Evropské unie je jednoduchý. Říkáme, že setrvání bez možnosti změny je čím dál dražší.“

Rozhovor v pořadu XAVER Live (4. 1. 2026) tedy neukázala Libora Vondráčka jako politika, který by chtěl bourat bez náhrady. Naopak: působil jako jeden z mála, kdo je ochoten mluvit o Evropské unii bez hysterických sloganů, ale také bez iluzí. Nezaznělo „odejdeme a bude líp“, ale „pokud má mít členství smysl, musí se o něm dát znovu a otevřeně mluvit“.

Síla Vondráčkova přístupu spočívá v tom, že nepopírá realitu. Přiznává ekonomickou provázanost, geopolitická rizika i historickou slabost českého státu. Zároveň ale odmítá rezignaci, podle níž je jedinou možností mlčet, přikyvovat a doufat, že „to nějak dopadne“. Jeho argumentace nestojí na emocích, ale na jednoduché otázce: kolik nás stojí setrvání v systému, který sám sebe neumí korigovat.

Možná se ukáže, že Česká republika z EU neodejde. Možná referendum jednou dopadne opačně, než by si euroskeptici přáli. Ale i v takovém případě má tahle debata smysl. Protože demokracie nezačíná poslušností, ale schopností znovu vyhodnotit rozhodnutí, která byla učiněna v úplně jiných podmínkách. A právě v tom je Libor Vondráček důležitý: ne jako prorok odchodu, ale jako politik, který vrací do hry otázku odpovědnosti, ceny a hranic moci. V době, kdy se mnozí spokojí s rolí správce cizích rozhodnutí, je to role nepohodlná – a o to potřebnější.

Čtěte na podobné téma:

Pro syna a pro svobodu: Předvolební výpověď Libora Vondráčka (13.7.2025)