Gambleři a jejich blízcí si zaslouží destigmatizaci

Uvědomila jsem si to opětovně na dvou přehlídkách – Vysokovský kohout a Střekovská kamera, kde jsme za film Život s gamblerem opětovně dostali dvě ocenění. 2. místo na Střekovské kameře považuji za absolutní paradox, protože zrovna v tomto regionu, kde bohužel žiji, se všichni tváří, že se tu žádné sociálně patologické jevy nevyskytují. Nebo se alespoň minimálně spíše neřeší. A o to více všude vyvolává pozdvižení projekce tématu, které není vůbec milé a hezké, ale bohužel do naší společnosti patří. Protože Česká republika se hrdě může nazvat středoevropským Las Vegas.

Přesto pořád potkávám lidi, kteří se mi svěřují, že se jejich blízký potýká se závislostí na hazardu. Svěřují se mi většinou velmi upřímně, neboť ví, co já nikdy neudělám. Nezeptám se jich na to, kolik prohrál a kde. Naopak se snažím k tomu přistupovat s porozuměním a hledáním východiska. Ode mě nikdy nikdo neuslyší – to je horor, ale naopak se vždycky tážu, zda dotyčný hráč dochází na léčbu a jak to celé prožívá ten spoluzávislý. Přijde mi to úplně normální. O různých nemocech se lidé baví často a rádi, ale v případě závislosti na hazardu, pokaždé musím přísahat, že si to hlavně nechám pro sebe. Mísí se v tom přirozeně stud a hlavně strach – strach z toho, že se okolí od spoluzávislého odvrátí, nepochopí to a bude jen soudit a pomlouvat. A ten strach je oprávněný, protože přesně tohle se v realitě života děje.

O tom jsem nakonec psala i v knize Život s gamblerem, protože jsem si tím sama prošla především v práci, kde se to tehdy rozneslo. Najednou se člověk, který „jen“ žil se závislým, stal podezřelým spolupachatelem, na kterého se ostatní začaly dívat skrz prsty. A tak se každý spoluzávislý schovává, snaží se ukrýt. A vlastně tím velmi trpí. Přitom o morálce jeho soudců by se v mnoha případech dalo silně pochybovat.

Nedávno jsem na jedné besedě dostala otázku, co by těm blízkým lidem nejvíc pomohlo. Odpověděla jsem jednoznačně - destigmatizace. A také by pomohly i nějaké kluby, kde by se mohli scházet, sdílet své prožitky a vzájemně se podporovat. Protože to, co prožívají, si bez osobní zkušenosti nikdo nedokáže představit. Dokonce se mi zdá, že těm emocím a těžkostem nerozumějí občas ani odborníci – a to si jich velmi vážím. Je to totiž absolutně nepřenosné.

Společnost by podle mého názoru měla zapracovat na změně pohledu. Vždyť reklamy na hazard tolerujeme, vychováváme v jejich stínu děti od kolébky. Tudíž by podle mě už měl nastat čas přijmout tento problém jako běžkou součást života. Měli bychom přijmout, že závislost je jen jedna z forem bolesti, s níž lze pracovat. A pomluvy skutečně nikomu nepomohou. Z vlastní zkušenosti mohu totiž konstatovat, že gamblerem může být i člověk vzdělaný, inteligentní a citlivý. Což mi na celé věci připadá nejsmutnější.

Proto se domnívám, že bychom o tom měli víc mluvit. Abychom konečně přestali trestat ty, kteří už tak nesou na svých bedrech velkou tíži.

Budu ráda, když mi napíšete, jak to vidíte vy.