Dva králové a ten třetí vzadu

Nechme pro tuto chvíli stranou úvahu nad tím, bylo-li rozbití Rakouska a vznik česko(slovenského) státu takovou trefou, nebyl-li 28. říjen vlastně počátkem našich dalších běd. A zapomeňme i na to, jak (ne)kvalitní stát se nakonec podařilo vybudovat a jaká byla jeho životnost, jeho odolnost v čase krizí. Prvotním problémem Československa bylo to, že spojilo dvě části, jež spolu měly věru jen máloco společného. Český stát byla historická entita od sv. Václava, prakticky od Boleslava Ukrutného. Ten sice svého bratra zamordoval, což v té době byl poměrně běžný způsob řešení mocenských a dynastických sporů, hned však činil kroky k jeho svatořečení. Stát potřeboval svého patrona. Slovensko bylo zhruba od téže doby součástí uherského království. Horní Uhry čili félvidék, jak se to až do století dvacátého nazývalo, nepředstavovaly žádnou správní jednotku, neměly ani své hranice. Politická i společenská kultura v Rakousku a v Uhrách se diametrálně lišila, zejména v závěrečné fázi. Zatímco Češi se během devatenáctého století etablovali jako svébytný národ s vlastní podnikatelskou i akademickou, ale i politickou garniturou, o Slovácích se totéž říci nedá. Byli vystaveni brutální maďarizaci a jejich podíl na správě země byl minimální. I zákony se v obou částech monarchie lišily. Nakonec, všechny prvorepublikové vlády měly ve svých řadách ministra pro sjednocení legislativy. Aniž by tohoto cíle bylo dosaženo…

Český národ zaznamenal v „dlouhém devatenáctém století“ neuvěřitelný vzestup. Z prostého venkovského lidu moderní národ, s vlastní akademickou i podnikatelskou sférou. Jen ta politická se nám nikdy moc nedařila. Ale i tak, success story jako když vyšije. Habsburský „útlak“ měl jak vidno i své pozitivní stránky. Slováci se nacházeli v zcela odlišném milieu. Dokud uherský sněm měl coby svou jednací řeč latinu, mnohonárodnostní království v zásadě fungovalo. Nicméně v 19. století ji nahradila maďarština, stejně jako jinde v Evropě vypučel i zde jazykový nacionalismus a vytyčil cestu ku zkáze. Slováci byli v úplně jiném postavení, s poměry v západní či severozápadní části říše, posléze zvané Předlitavsko, se to srovnávat nedá. Doslova bojovali o své bytí a existenci coby národ. Jazykový nacionalismus ovšemže bujel i v Rakousku, Rakouští (i čeští) Němci tíhli čím dál více k Berlínu než k Vídni. Válka uvolnila stavidla a doslova destruovala staletou monarchii. František Ferdinand d´Este představoval snad poslední naději, byl však zavražděn Srby v Sarajevu. (Je třeba míti stále na zřeteli, že plukovník Apis, vlastním jménem Dragutin Dmitrijevič, byl nejen šéfem teroristické organizace Černá ruka, leč i srbské tajné služby…)

Do Velké války byly úvahy o české samostatnosti řidší než řídké. Maximálně se uvažovalo o svébytnosti v rámci podunajské monarchie. Válka vše změnila. Několik politiků odchází do emigrace a počíná bojovat proti Vídni. Doma jsou uplatňovány silné represe, zahrnující v to hrdelní rozsudky. Nejznámější jsou Rašín a Kramář, ale i Preiss a další. (Dodejme však, že pokud někdo, viz Kramář, navrhuje na český trůn Romanovce a české království plánuje v podstatě zahrnout do ruského impéria, tak za to by měl býti provaz i v době míru …) Po nástupu Karla na trůn se tlak uvolňuje, císař uděluje amnestii, ti dva ale nejen oni se vracejí do politického života. Parlament opět zasedá. Karel se od počátku pokouší o mír, nakonec však neuspěje. Z Rakouska se navíc stává fakticky německý protektorát. (Připomeňme si v téhle souvislosti, že třeba Pilsudski, velící polským jednotkám bojujícím v rakouských barvách, odmítá přísahat německému císaři a zbytek války stráví v magdeburském vězení…)

Je-li řeč o tzv. zahraniční akci, jež (spolu)přivodila vznik československého státu, hovoří se o Masarykovi, Benešovi a též o Štefánikovi. Ten poslední jako by spíše doplňoval „otce republiky“, jako by dělal toho „Slováka mezi zakladateli“. (Nelze nevzpomenout na obrat „jít dělat Slováka do Prahy“ z éry normalizace, to je ale úplně jiná pohádka…). Jenže, není ten přehlížený Štefánik vlastně jedničkou celé té trojky, tím, kdo těm dvěma umožnil start? Štefánik už měl za sebou excelentní vědeckou kariéru astronoma, po vypuknutí války coby francouzský občan nastoupil jako vojenský pilot ke vznikajícímu letectvu. Stojí za povšimnutí, že s ohledem na svůj zdravotní stav neměl být původně vůbec odveden. (Jisté podobnosti s největším českým vojevůdcem všech dob maršálkem Radeckým by se tu jaksi našly…) Založil meteorologickou službu, pak se ale nechal odvelet na srbskou frontu. Nakonec nosil i uniformu francouzského generála. Byl to člověk, jenž i díky svému osobnímu kouzlu byl schopen proniknout do nejvyšších kruhů. A otevřít tam dveře právě těm dvěma. Bez něho by se jim to sotva podařilo. Obrovský kus práce odvedl poté při budování legií.

Jenže válka skončila, legie se vracely domů, co ale se Štefánikem? Zatímco Masaryk i Beneš byli v podstatě socialisté, on byl konzervativcem. O republiku nestál, uvažoval monarchii. Se sucharem (použijeme-li tento jemný výraz) a profesionálním intrikánem Benešem se rozešel ve zlém. Stal se ministrem války v čase po válce (ministrem obrany byl současně poněkud potrhlý Klofáč). Prostě tu byl tak nějak navíc. Dle hodnověrných svědectví se Masaryk při zprávě o jeho smrti při návratu z Itálie vyjádřil ve smyslu, že takhle je to tak nejlépe. Když mu byla odhalena posléze v roce 1928 mohyla na Bradle, ani nepovažoval za slušné se zúčastnit. Vděčnost nepatřila zjevně k Masarykovým silným stránkám. Což mu ale nebránilo, aby po Štefánikovi zdědil milenku (a Štefánikovu snoubenku) markýzu Giulianu Benzoni. Jak by se vývoj v Československu odvíjel, pokud by proti levicově orientovaným TGM a jeho učni Benešovi stála konzervativní osobnost Štefánikova, která by navíc dominovala slovenské scéně, lze jen těžko spekulovat. Ač to byl i tak trochu snílek, rozhodně pak chyběl.

Nově vzniklé Československo bylo v podstatě kapesním vydáním Rakousko-Uherska. Se všemi jeho problémy, leč s ještě menší schopností je řešit. Výsledek byl nabíledni. Abychom to s kritikou nepřeháněli, Československo byla nakonec v rámci Evropy, zejména té střední, tím lepším. Demokracie to sice až tak moc nebyla, spíše partajokracie. Ve srovnání s okolím však zemí svobodnou (a to je to podstatné), nechudou. A relativně stabilní. Nebylo to ovšem (staré) Rakousko, jež bylo mocností. Nahradilo ho hejno státečků, čímž se mezi Ruskem a Německem vytvořilo mocenské vakuum. To si již v osmnáctém uvědomoval takový Lloyd George, neměl však sílu tomu zabránit. Neuvědomoval si to Woodrow Wilson ani TGM. A Francouzi vedli svou politiku pomsty vůči Německu, jež spolehlivě položila základ další válce. Stále stojí za zhlédnutí seriál České století Pavla Kosatíka, jenž to vše barvitě a vzácně realisticky vykresluje. Následky si ovšem tak či tak neseme dodnes. A nejen my.

Takže státní svátek osmadvacátého října či září? Toť otázka, již bychom si měli klásti. Byť již by to bylo s tím staroboleslavským převzetím moci jakkoli, svatý Václav byl a je patronem zemským, ať již jsme věřícími či nikoli. (Intenzivně na tom, jak již řečeno, pracoval právě jeho bratr a mordýř, jenž pak český stát fakticky vytvořil.) Zato onen stát, vzniknuvší 28. října, tu již dávno není a vykazoval historicky životnost vpravdě jepičí. Volba by tedy měla být snad jasná. Nezapomínejme při tom všem ale ani na jednoho šaramantního a neuvěřitelně odvážného snílka. Na osobnost vpravdě renesanční, obdivuhodnou.