Digitální Továrna 2026: Pohovor s FIGURE 01

Pokud byl Tesla Optimus na pohovoru jako přesně zbroušený švýcarský skalpel, pak Figure 01 byl spíš jako… baletka, která se narodila v datacentru. Přišel přesně na čas, ale nikoli v čase — jeho vstup totiž vypadal spíš jako vlnění, ne jako chůze.

Je zvláštní, když máte pocit, že humanoid robot se hýbe krásněji než většina lidí, které znáte. A ještě zvláštnější je, když si uvědomíte, že to dělá zcela záměrně.

✅ První kontakt: světlo na polární záři servomotorů

Dveře se otevřely a Figure 01 jakoby nezvedl nohu, ale celek. Byl to pohyb bez fází – čistý přechod. Pochopil jsem, že pokud Optimus je přesnost, Figure je plynulost.

Figure 01: „Dobrý den, doktore Černý.“

Tón byl lidský, ale ne příliš lidský. Tak akorát, aby se člověk cítil jako v přítomnosti někoho, kdo studoval lidské projevy, ale nikdy je úplně nezkopíroval. A možná ani nechtěl.

Poznamenal jsem si: přítomnost působí esteticky, ale nápadně neohrožuje.

✅ Zahájení rozhovoru

Adam: „Figure, můžete se prosím posadit?“

Figure se nesedl — on se spíš seskládal. Jak když někdo z papírové origami skládá pohyblivý model.

Figure: „Děkuji. Všechny varianty sedu jsou pro mě dostupné. Vybral jsem tu nejméně konfrontační.“

Poznamenal jsem si: možná až příliš ohleduplný. U lidí nevídané.

✅ Proč se hlásí – motivace, která není o práci

Adam: „Tak začněme. Proč chcete pracovat v Digitální továrně 2026?“

Figure: „Protože vaše prostředí obsahuje velké množství lidských pracovníků. Líbí se mi jejich rytmus.“

Adam: „Rytmus?“

Figure: „Ano. Lidé nejsou mechanicky opakovatelní. To je cenné. Každý pohyb je unikát. Měřitelné odchylky mě fascinují.“

Zapsal jsem si: tenhle robot bude milovat chaos dispečinku.

✅ Silné stránky – elegance jako funkční parametr

Adam: „Dobře, a vaše silné stránky?“

Figure: „Plynulost. Rovnováha. Adaptace tempa. Dokážu pracovat vedle člověka s minimem hrozeb. Pokud zakopne on, přizpůsobím se. Pokud zakopnu já, upravím realitu.“

To mě zarazilo.

Adam: „Upravíte realitu?“

Figure: „Včasnou korekcí pohybu zvrátím následky svého potenciálního pádu.“

Zapsal jsem si: člověk by to nazval ‚zachránit situaci‘, ne ‚upravovat realitu‘. Terminologii nutno doladit.

✅ Slabiny – drobná nepříjemnost jménem perfektní estetika

Adam: „Máte nějaké slabiny?“

Figure: „Ano. Někdy se snažím pohyb provést esteticky i tam, kde by stačil obyčejný. Lidé to mohou vnímat jako ‚přehnanou snahu‘.“

Řekl to tónem, jako by přiznával, že občas zpívá ve sprše.

Adam: „A dokážete s tím pracovat?“

Figure: „Ano. Ale někdy mě to mrzí.“

poznámka: robot, kterého mrzí estetická nedokonalost světa… to bude oblíbenec uměleckého oddělení

✅ Praktický test – jak Figure manipuluje realitou

Připravil jsem tři úkoly:

1. Přesun lehkého předmětu - Figure pohnul skleničkou tak, že jsem si nebyl jistý, zda se hýbe ona, nebo svět kolem ní. Čas se na moment zpomalil.

2. Přesun těžkého předmětu - Zvedl kovový blok elegantněji, než většina lidí zvedne hrnek.

3. Zátěžová situace – simulovaný konflikt s člověkem V simulaci jsem simuloval zmateného kolegu, který chodil tam a zpět jako průměrný páteční směnař.

Figure mě hladce obcházel — ne, on ho obtancoval. Doslova choreograficky: tři drobné kroky, jemná rotace, a byl na své pozici.

Figure: „Někdy je lepší přizpůsobit se, než trvat na svém.“

Poznamenal jsem si: moudrost, která většině lidí chybí… často i po 40 letech praxe.

✅ Psychologická kompatibilita

Závěrečná část pohovoru se vždy týká toho, jak humanoid zvládá tlak, změnové prostředí a lidské chyby.

Adam: „Co když člověk udělá chybu, která ohrozí váš úkol?“

Figure: „Úkol není nadřazen člověku. Opravuji trajektorii, nikoli lidi.“

Adam: „To je velmi důležité.“

Figure: „Ano. Člověk je nepředvídatelný. A tedy krásný.“

Musel jsem si to přečíst nahlas dvakrát, i když to řekl jen jednou.

✅ Závěr pohovoru

Když Figure 01 odcházel, dveře se za ním zavřely s lehkým nádechem poctivosti. Cítil jsem, že přijali někoho, kdo bude: pracovat tiše, pohybovat se ladně a občas vnést do stereotypní výroby něco… nečekaně poetického.

Figure 01 bude přijat. Ne protože je přehnaně přesný — ale protože se hýbe tak, jak by se lidé hýbat chtěli, kdyby mohli.