Den, v němž se psaly dějiny. Postřehy blogera

Paralelní záběry jsou věnovány procesu propouštění rukojmí ze spárů islamistických teroristů v Pásmu Gazy. Zpočátku sedm. Osvobození muži jsou přes videoaplikaci v mobilech spojeni se svými blízkými v Izraeli. Je to pro všechny tím, co lze označit jako Den D. Po více než dvou letech života mezi barbarskými gangstery opět návrat do svobody. Souběžně se slzami štěstí přicházejí i slzy nezměrné bolesti. Větší část zbývajících odvlečených se vrátí domů v rakvích. Přesto je Izrael nucen v rámci kompromisu propustit nemalý počet arabských vězňů, mezi nimi i vrahy svých občanů z minulých vln teroristického šílenství.

Prezidentův „létající Bílý dům“ přistává na Ben Gurionově letišti u Tel Avivu v 8:43. Ke schůdkům vede červený koberec, po obou stranách čestná stráž s prapory a vojenská hudba. Přivítání to ovšem bude bez oficialit, bez hymen, bez vojenské přehlídky. V 8:56 prezident Trump sestupuje a vítá se s prezidentem Herzogem a jeho ženou, premiérem Netanjahuem s chotí, velvyslancem Huckabeem, dcerou Ivankou a jejích manželem Jaredem Kushnerem (v osobě Ivanky má i česká krev na tomto historickém setkání své zastoupení), zvláštním vyslancem a vyjednavačem Stevem Witkoffem a izraelským ministrem pro strategické záležitosti a taktéž vyjednavačem Ronem Dermerem. Po krátké konverzaci všichni odcházejí k připraveným limuzínám. Host a premiér s manželkou usedají do prezidentské limuzíny Cadillac 1 (zvané přezdívkou The Beast). Početná kolona míří po dálnici 1 do hlavního města Jeruzaléma.

V Tel Avivu je Náměstí rukojmí plné šťastných lidí. Nejradostnější jsou ti, kdo se po dvou letech nekonečného čekání setkají se svými blízkými. Mezitím vozidla Červeného kříže opět míří do Pásma Gazy, aby převzala další rukojmí. Sedm přeživších už je v Izraeli, televize Kan 11 hlásí, že předáno bylo zbývající třináct. Zavraždění a zemřelí by měli být vydáni v pondělí odpoledne.

Po 10. hodině přichází Donald Trump do Knesetu. Zapisuje se do pamětní knihy, kde zanechá vzkaz: „Je to pro mě velká čest - významný a úžasný den. Nový začátek.“ S potěšením zjišťuji, že ČT24 chystá přímý přenos Trumpova projevu. Kamera zabírá plenární sál, čekáme na příchod hosta z nejvzácnějších. Dozvídáme se, že Isaac Herzog předá Trumpovi nejvyšší ocenění, které může udělit – Prezidentskou medaili cti. Spekuluje se o tom, že summitu o budoucnosti Gazy, který později v pondělí (13. 10.) začne v Šarm aš Šajchu, by se mohl zúčastnit i premiér Netanjahu, což dosud v plánu nebylo. Kan 11 hlásí, že Netanjahu hovořil s egyptským prezidentem Sisim. Podle této zprávy do Šarmu pojede; byl by to vítaný pozitivní zvrat. (Později ale přišlo upřesnění, že Netanjahu do Šarmu nepojede kvůli závěru svátku Sukot.)

Je 11:15 hod. Na projev stále čekáme. Znamená to, že se v zákulisí vedou klíčová jednání? Informace o tom, že Netanjahu do Šarmu (snad) odletí by tomu nasvědčovala. Ale je to pouhá domněnka autora článku. Letmo nahlížím na server Ahram Online a dočítám se, že Trump bude dekorován také v Egyptě. Od prezidenta Sisiho obdrží Řád Nilu (Nile Collar), nejvyšší civilní vyznamenání pro zahraniční hlavy států. Jak patrno, Trumpovo mírové angažmá v krizi kolem Gazy je vysoce hodnoceno jak v Jeruzalémě, tak v Káhiře. Že by předzvěst získání mírové Nobelovy ceny v příštím roce? Další neuvěřitelná zpráva: podle Kan 11 se indonéský prezident Subianto chystá v příštích dnech na návštěvu Izraele. S tím je ovšem v kontrastu zpráva z minulých dnů, že Indonésie nedovolí vstup izraelským reprezentantům na nadcházející mistrovství světa ve sportovní gymnastice, které začíná v Jakartě 19. října. Bylo by jistě projevem dobré vůle, kdyby prezident Subianto hanebné diskriminační rozhodnutí vůči sportovcům Izraele zrušil. A jak už to v politice bývá, Indonésie později informaci o cestě Subianta do Jeruzaléma popřela; prezident po skončení summitu v Šarmu odletí zpět domů.

V 11:55 hod byl v plenárním sále Knesetu Trump bouřlivě uvítán. K řečnickému pultu přistoupil ve 13:09, hovořil 65 minut. Byl to projev „vítěze k vítězům“. Živě byl přenášen ČT24 s českým překladem, proto nepovažuji za nutné jej jakkoli komentovat. Pro mě je důležitý výsledek první fáze: že všech dvacet přeživších rukojmí je doma. Příznačné je, že Ahram Online této klíčové záležitosti věnuje minimální pozornost, zato v nabízené fotokolekci akcentuje návrat osvobozených arabských zločinců z izraelských žalářů. V tom je tragický paradox celé situace. Palestinští Arabové se léta dopouštěli vražedného teroru, posléze gangsterského únosu – a aby Izrael dosáhl návratu rukojmí, musel propustit ty, kdo terorismus páchali a byli za něj spravedlivě potrestáni. Mě osobně pobouřilo kromě jiného to, že podle dostupných informací by měl být mezi propuštěnými Araby také přímý účastník lynče v Ramalláhu v říjnu 2000. Tehdy dva izraelští vojáci v záloze, rotmistr Avrahami a desátník Nuržič, cestou autem v Předjordánsku omylem zabočili do oblasti ovládané Palestinskou samosprávou, tamní policií byli zadrženi a když zfanatizovaní palestinští Arabové zjistili, že se nacházejí v policejní budově, vrhli dovnitř, oba Izraelce smrtelně zlynčovali, těla vyhodili oknem, venku je zohavili a potupně vláčeli ulicí až na nedaleké náměstí. Pachatel takového zvěrstva by nikdy se nikdy neměl ocitnou za branou věznice. Chápu proto, že někteří izraelští poslanci Trumpův projev bojkotovali.

Je mezi nimi i Limor Son-Har Melechová, které zločinci z teroristického křídla Fatahu v roce 2003 zavraždili manžela a ji samotnou, tehdy těhotnou, těžce zranili. L. Son-Har Melechová vysvětluje: „Prezident Trump prezentuje současnou dohodu jako dohodu mírovou. Takovou ale není. Je to ostudná dohoda. Chybí jí mír a bezpečnost. Bezpečnost Izraele utrpěla při jejím podpisu tvrdou ránu. Už teď vidíme, jak se Hamás v Gaze reorganizuje a plánuje znovu získat kontrolu nad Pásmem, až se naše síly stáhnou.“ Je si jistá, že další kolo bojů je jen otázkou času a dodává, že „nemá zájem připojit se k potlesku – ani pro amerického prezidenta, který izraelskému lidu prodává iluzi míru a bezpečnosti, ani pro pravici, která dohodu idealizuje, jako kdyby šlo o kdovíjaký úspěch.“ Má problém s tím, že dohoda neříká, co se stane, když Hamás její podmínky poruší (což ujednání vyčítám i já) a spojencům Hamásu, tedy Kataru a Turecku, přisuzuje určitou roli v poválečné Gaze a nevylučuje ani zapojení Palestinské samosprávy (jejíž teroristé ji připravili o manžela a jí samotné způsobili těžké zranění). Souhlasí s těmi, kdo tvrdí, že tato dohoda představuje menší zlo, ale zásadně odmítá, že se jedná o dobrou dohodu. S její životní zkušeností lze jejímu postoji velice dobře porozumět. Tento pesimismus má ale širší význam. Vrací nás do reality – další vývoj nebude tak ideální, jak bychom si všichni přáli. Protože na druhé straně bojové zóny stojí nejzákeřnější zlo naší doby, fanatický islamistický terorismus.