Co vlastenec, to dezolát a velký výlet Palestinců do Francie

Režisér Robin Kvapil natočil pozoruhodný „dokument“. Oslovil ty, kteří v Rusko-ukrajinském konfliktu fandí Rusku a popírají jeho vinu na agresi vůči Ukrajině a válečných zvěrstvech, která tam páchají ruské síly. Z šedesáti zájemců vybral tři a zajel s nimi na Ukrajinu, aby vše viděli na vlastní oči. Prý nikdo z těch tří, kteří se hrdě nazývají „dezoláti“ ma místě činu neprozřel.

Ne, nezajímá mě pár ztracených existenci, zarytých ve svých představách do takové míry, že si odmítatjí připustit realitu. Zaujal mě však název dokumentu: „Velký vlastenecký výlet.“ Jestliže si dokument klade za cíl ukázat nebezpečnost a tupost stereotypního uvažování o druhých bez schopnosti sebereflexe, pak to samé patrně sám předvádí: Podporuje posměšné a hanlivé označování jako „vlastenců“ všech, kteří se nevezou na názorové uniformitě současného establishmentu. Na natáčení se ostatně podílelo i Ministerstvo Vnitra, jehož šéf Vít Rakušan přinesl do veřejného prostoru pojem „dezolát“ jako obzvláště nechutný typ označování názorových odpůrců. Film půjde do kin až 21. srpna, ale výše uvedená fakta jsou dost silnými indiciemi k tomu, že spíše než o dokument se bude jednat opět o jednostrannou propagandu. Uvidíme, raději bych se mýlil, než abych se opět dočkal u vlastenectví generalizace z několika pochybných individuí na velkou část společnosti, tak jak to dělají politici a média věrná současným držitelům domáci i eurounijní moci.

Vlastenec samozřejmě není nemyslící sociopat, nýbrž člověk, který miluje svoji vlast, uvědomuje si, co ji ohrožuje a je ochoten ji proti tomu bránit – třeba jako ti Ukrajinci, kteří svoji zemi brání proti ruské agresi. Existuje však řada druhů útoků. Ten ideologický na samotnou podstatu pojmu „vlastenec“ byl již jmenován, dalším typem je náhrada starousedlíků za nově příchozí „Evropany“, kteří původní vlast opustili (ve všech významech) a nové místo v Evropě za vlast nikdy nepřijmou. Tedy přinejmenším dokud bude Evropa stát na základech kultury anticko-křesťanské a ne arabsko-muslimské. Tímto směrem evidentně probíhá útok, který si na sebe Evropská unie přivolala sama v podobě své migrační politiky. Národní vlastenci se v takové situaci pochopitelně stávají nepřáteli této nové Evropy a není divu, že probíhají snahy je zesměšnit a umlčet.

Noví „Evropané“ tedy balí kufry například do Francie. Tamní „Francouzský národní azylový soud“ - je zvláštní, že taková instituce vůbec existuje – konstatoval u palestinské matky a syna z Gazy, že byli doma pronásledováni kvůli své národnosti a rozhodl, že tedy všichni Gazané mohou ve Francii získat status uprchlíka, ačkoli ho nesplňují dle příslušných definic Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky. A pozor, Gazané získávají nárok na plný azylový status, ne jen dočasnou ochranu. Ještě zajímavější bude, jak se prokáže, že je dotyčný Palestinec z Gazy. Pásmo Gazy jako stát Francie totiž neuznává. Jaké předloží migrant doklady? Známá pohádka „Jsem ze Sýrie, prchám před zlým Asadem, žádám v EU o azyl“ patrně dostane druhý díl.

Soud, který žádní občané nezvolili a občanům se nezodpovídá tak rozhodl, že potenciálně třeba dva miliony obyvatel pásma Gazy mohou legálně přijet do Francie a obdržet právo k pobytu a veškerou zákonnou sociální péči. Tak, jako současná moc mění obsah pojmu „vlastenec“ se tedy mění i obsah pojmu „vláda práva“. Dříve jsme ho měli nerozlučně spojen s demokracií, nyní se ukazuje, že stačí dosadit zideologizované nebo rovnou zkorumpované osoby na klíčové rozhodovací pozice a „kratos“ si vystačí bez „démos“ jako ve kterékoli diktatuře. Soudy tedy v souladu s mocenským příkazem rozhodnou, na koho, zda vůbec a jak bude zákon aplikován.

Tak se v oné Francii podařilo například soudnězajistit, aby nepohodlná osoba Marine Le Pen nemohla kandidovat na prezidentku. Soudy rozhodly, že mezi lety 2004 a 2016 ona a další straníci platili zaměstnance své strany Národní sdružení penězi, které byly určeny na financování asistentů v Evropském parlamentu. Naopak předsedkyně Evropské komise Ursula von Leyenová, která s farmaceutickým gigantem Pfizer dohadovala multimiliardové kšefty SMSkami a poté důkazy o tom ze svého mobilu vymazala, spokojeně sedí na trůnu dál. Ačkoli to samé už před léty udělala jako ministryně obrany Německa, soud nyní konstatoval, že chybu neučinila ona, nýbrž Evropská komise, a chybou není miliardová korupce, nýbrž nezveřejnění těch SMS. Další obří skandál, kdy Evropská komise léta platilapropagandu Green Dealu v médiích i přes ekologické tzv. „neziskovky“ se teprve rozjíždí. Týká se ovšem také samotných špiček EU a valnou naději na potrestání viníků tudíž míti nelze.

Ale zpět k nám do Česka: Právě zmíněný ministr vnitra Rakušan má lví podíl na tom, že naše země je vázána povinnostmi ve formě kvót v Paktu o migraci a azylu a nepomohlo ani jeho nekonečné lhaní o této skutečnosti. Pakt přináší reálné riziko, že část Palestinců z Gazy, proti kterým i Egypt postavil zeď a nechce je na svém území ani žádný z okolních arabských států, bude moci přijít skrze Francii a tedy EU i do naší vlasti. Bohužel se jedná o logický vývoj: EU i Francie, plná sympatizantů s Palestinci, dlouhodobě podporovala a podporuje oficiálně Palestinu, prakticky však tamní vládu teroristického Hamásu. Jestliže se čeští vlastenci proti této invazi ozvou, pak uvidíme, co na to řeknou aktivističtí umělci a soudy. Třeba to problémové slovo „vlastenec“ rovnou zakážou. Nebo, ještě lépe, umělci to slovo ještě více zesměšní a soudy zavřou ty vlastence.

Ve Francii na to stačilo pár let a pár procent muslimských migrantů a aktivistických občanů, kteří se rozhodli svoji zemi zradit a ideologicky zkorumpované instituce, které to posvětily. Většina zbývajících je buď zastrašená nebo lhostejná. Pro Českou republiku by to mělo být varováním, pro současnou vládu je to však evidentně následováníhodný příklad, a to včetně snah o kriminalizaci opozice.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-

Poznámka: Další použitý zdroj: 1)