Co kdybychom místo „zpravodaj“ říkali „narativodaj“?

Slovo zpravodaj v sobě nese jistou vznešenost. Evokuje někoho, kdo stojí přímo na místě dění, zapisuje si fakta a s co nejmenší osobní stopou je předává dál. Tato představa je zakořeněná hluboko – v tradici žurnalistiky, v představách o objektivitě, v idealizované roli médií jako neutrálního prostředníka mezi realitou a společností. Jenže dnešní mediální prostředí je natolik odlišné od původní ideje, že se vyplatí položit si otázku, zda náš jazyk už dávno nezastaral. Právě proto stojí za úvahu koncept „narativodaje“ – označení, které lépe vystihuje to, co se reálně odehrává. Nejde o pohrdání žurnalistikou ani o snahu ji zesměšnit. Jde o přesnější popis toho, jak současná média fungují.

Proč „narativodaj“? Moderní zpravodajství je produktem výběru a interpretace. To není pochybení, ale nevyhnutelný důsledek. Novinář musí rozhodnout, co je důležité, jaký kontext doplnit, jaký úhel nabízí nejširší porozumění. Jenže každý takový krok zároveň tvoří narativ – výklad skutečnosti. V praxi tak dvě média mohou popsat stejnou událost, ale výsledné texty budou působit, jako by šlo o dva rozdílné světy. A není to proto, že by některé z nich lhalo; jen skládají realitu do jiného rámce. Média se dlouho držela ideálu „neutrality“. Jenže ideál neutrality často působí nedůvěryhodně tam, kde ji publikum už nevidí. Když má být redakce objektivní, ale zároveň je zřejmé, že její interpretace je nějak zabarvená, rodí se podezření, že něco skrývá. Slovo „narativodaj“ by mohlo být malým posunem směrem k větší transparentnosti: „Ano, nabízíme výklad. Snažíme se o férovost, ale víme, že úplná objektivita neexistuje.“

Takové přiznání neoslabuje; naopak může posílit důvěru tam, kde dojde k poctivému oddělování faktů a komentáře. Čtenář nebo divák nepracuje s informacemi ve vakuu. Hledá smysl, orientaci, souvislosti. V praxi to znamená, že zpravodajské texty stejně vždy nabízejí i určité vysvětlení – jinak by působily odtažitě a nesrozumitelně. Slovo narativodaj pouze upřímně odráží tuto realitu: dnešní zpravodaj není jen nosič informací, ale i průvodce složitostí. Jak by narativodajství mohlo vypadat? Namísto snahy „nenápadně“ vkládat interpretaci mezi řádky by narativodaj víc pracoval s dekonstrukcí:

• fakta jsou tady,

• rámec je zde,

• důvod, proč je rámec zvolen právě takto, je vysvětlený.

Čtenář by nemusel hádat, jestli je nějaké zdůraznění náhoda či záměr. Události bez kontextu vytvářejí zkreslení. Narativodajství by otevřeně stavělo na tom, že realitu je nutné zasadit do širšího obrazu – a že tento obraz je vždy nějak utvořený. Transparentnost by spočívala v tom, jak je utvořený. Média na emoce působí. Nejde se tomu vyhnout. Fotografie, titulek, výběr slov – to všechno ovlivňuje tón sdělení. Přiznat tuto realitu neznamená rezignovat na zodpovědnost; spíše umožňuje přemýšlet o tom, jak emoce nepoužívat manipulativně.

Co by to znamenalo pro čtenáře? Místo očekávání „čisté zprávy“ by si uživatel médií uvědomoval, že dostává interpretaci reality, která se může lišit od interpretací jiných médií. To není chyba systému – to je přirozenost světa, který je příliš komplexní na to, aby existovala jediná správná verze. Čtenář by mohl lépe posoudit:

• jaký narativ mu která redakce nabízí,

• zda jí důvěřuje,

• zda chce svůj pohled konfrontovat s jinými zdroji.

Možná by se tím zmírnila i část frustrace, která dnes doprovází debaty o médiích. Místo obviňování z „neobjektivity“ by se mohla vést debata o tom jaké narativy volíme a proč. Termín narativodaj není snaha média shodit. Je to jazykový návrh na přesnější pojmenování role, kterou dnes skutečně plní. Zpravodajství se vyvíjí stejně jako společnost, technologie i naše způsob vnímání informací. A pokud má jazyk popisovat realitu, musí se vyvíjet s ním. Ať už bychom nový název přijali nebo ne, samotné zamyšlení nad tím může být užitečné. Pomáhá nám uvědomit si, že způsob, jakým se svět vypravuje, je stejně důležitý jako samotná fakta. Možná by tedy slovo „narativodaj“ neznamenalo konec žurnalistiky. Možná by jen přidalo něco, co dnes chybí: otevřenost o tom, jakou roli média ve skutečnosti hrají.