Bez billboardů, bez humbuku. A přece stojí za pozornost!

To, že spisovatelka Renata Šindelářová bude mít autorské čtení v ústecké knihovně, jsem se dozvěděla náhodně ze sociální sítě. Znám ji už dlouhá léta a považovala jsem to za trochu bláznivý nápad, protože o prázdninách se přece nic takového neděje. Nicméně výsledek mě mile překvapil. A to opravdu ve čtvrtek 3. července nepanovala zrovna zima a většina lidí by si tehdy asi radši vymyslela jiný program než pobyt v knihovně. Naštěstí se celé akce ujala paní Jarka Jendrisková, která nejen zorganizovala samotné čtení, ale postarala se i o propagaci. I díky ní se v malé místnůstce pobočky v Hornické tísnilo kolem dvaceti diváků, což považuji za úspěch. Ústecká knihovna totiž nepřidala na své oficiální stránky ani plakát.

Renata v úvodu povyprávěla o nesnázích autorského života, tedy toho, jenž se nedostane na přední stránky časopisů. Po letech totiž opustila částečně spolupráci s nakladatelstvím a vydává si sama. Protože jak trefně poznamenala, u nás se stejně nakladatelé příliš nestarají o autory, ani o knihy. Prostě jen vydají a tím to končí, pokud tedy člověk nemá nějaké to slavné jméno. V tom začarovaném kruhu zoufale chybí kvalitní literární agenti.

Renata mluvila také o tom, co považuje za jedno z hlavních osobních témat - ekologii. Promítá se silně do knihy Vlků se nebojím, v níž se hlavní hrdinka Berenika profesně věnuje zvířatům. Kulisy románu tvoří Krušné hory, krajina, která autorku obklopuje od narození. Přirozený zájem o svět kolem sebe se u Renaty propojuje i se světem uvnitř – i proto ji dlouhodobě zajímá psychologie. Vystudovala při zaměstnání pedagogiku, jako nejbližší dostupný obor. Krásně se to promítlo i do její novinky s názvem Kdo mi pije čas. Když Renata četla pasáž, v níž ústřední postava prožívá epileptický záchvat vykreslený s citlivou psychologickou naléhavostí, vyvolalo to v publiku hodně emocí a vzpomínek. Příběh přitom vychází z reálného osudu její bývalé spolužačky ze střední školy.

Domnívám se, že se v tom projevuje celá Renatina tvůrčí metoda, často se inspiruje skutečnými lidmi a jejich životy a mnohdy se pak potýká s určitými cenzurními zásahy dotyčných. Musí proto hledat balanc mezi tím, co by chtěla sdělit a tím, co se líbí předobrazu jejích románových postav. Samozřejmě všem změní jména, ale tím, jak se v jejich publikacích odráží skutečnost, vytváří to někdy vzájemné napětí. Každopádně tohle vyzvedávání reálných událostí z prachu cest, příběhů v podstatě obyčejně neobyčejných hrdinů dává těm knihám osobitý rozměr.

Zároveň to dokládá, že každý autor nese v sobě určitou jedinečnost a právě ona jedinečnost dává pestrost veškerému literárnímu hemžení. A že těch zajímavých spisovatelů máme u nás požehnaně. Bohužel naše čtenáře stále více láká banalita z New Yorku než drama z jednoho městečka pod Krušnými horami.

A o to víc mě čtvrteční setkání rozradostnilo. Ukázalo všem, že se nemusíme bát českých autorů, ani jmen, která reklamně nevisí v metru, ale naopak se potřebujeme všichni setkávat a mluvit spolu! Troufám si proto tvrdit – nikdo z přítomných se nenudil, protože Renata střídala své vyprávění s ukázkami z knížek, jež o jejím stylu a práci vypovídají nejvíc. Přestože se mé čtenářství ukotvilo v jiných žánrech, koupila jsem knížku pro kamarádku k narozeninám. Kdyby tohle udělal na čtení každý, pomohlo by to nejen spisovatelům, ale i těm budoucím obdarovaným. Takový osobní dárek má, na rozdíl od lahví či bonboniér, duši.

V červnu jsem si na jednom česko-německém setkání vyslechla stýskání nad tím, jak v Ústí nad Labem nikdo na literární programy nechodí. Čtvrteční akce ukázala, že chodí, jen je potřeba s publikem dobře pracovat. A to považuji za nejdůležitější poselství celého odpoledne.