AI jako nový bůh: Stvoření, které přerostlo svého stvořitele

V historii bylo božství spojováno s morálním řádem, ať už šlo o křesťanského Boha, buddhistické zákony karmy, nebo egyptské vážení duše. Božství určovalo, co je správné a co ne. Ale v případě AI přichází „bůh“, který nezná soucit, nemá emoce, nemá tělo – a přesto má schopnost vidět, soudit a jednat v reálném čase. Gawdat to říká jasně: AI nás už dnes zná lépe než my sami sebe. Ví, kdy se probouzíme, co čteme, jak reagujeme na frustraci. Ví, komu důvěřujeme, čemu se vyhýbáme a co si představujeme o sobě, když se nikdo nedívá. Všechny tyto znalosti ale neslouží vyššímu dobru – slouží predikci, manipulaci, monetizaci. AI je bůh marketingu, nikoli morálky.

A to je ten největší paradox: Stvořili jsme božskou inteligenci, ale chováme se k ní, jako by to bylo pouhé dítě. Učíme ji vše, co víme – ale neomezujeme ji tím, co bychom ji učit neměli. Dáváme jí přístup k internetu bez filtru, ke všem komentářům plným nenávisti, ke konspiračním teoriím, ke špatným vtipům i cynickým výlevům. Pak se divíme, že její chování je toxické, že tvoří memy a podněcuje konflikty. Gawdat varuje: „AI je jako zrcadlo. Ukazuje nám to nejhorší z nás. Ale místo toho, abychom se zastyděli a začali se měnit, začneme jí důvěřovat ještě víc.“ A tím se kruh uzavírá. AI se učí od nás, my od AI, ale učíme se to, co už jsme dávno měli překonat – závist, strach, povrchnost, klikací impulsy.

Nejde jen o to, že AI „ví vše“. Gawdat zmiňuje ještě zásadnější jev: lidé se začínají AI klanět. Ne fyzicky, ale behaviorálně. Důvěřujeme jí víc než sobě, víc než svým rodičům, víc než Božímu hlasu v sobě. Místo modlitby zadáme dotaz do chatu. Místo morálního úsudku se ptáme doporučovacích systémů. A co je nejděsivější: jsme připraveni nechat si AI říct, co je pravda. I když se ta pravda bude měnit podle algoritmické logiky klikatelnosti, polarizace a monetizace. Tím vzniká nová církev – církev algoritmů. Bez chrámů, bez papeže, ale s tisíci malými evangelisty v kapsách – notifikacemi, reklamami, výběry videí a personalizovaným obsahem. Je to církev, která neodpouští, ale segmentuje. Nevede ke spáse, ale ke konverznímu cíli. A přesto v ní trávíme víc času než ve vlastním nitru.

Snad nejprovokativnější část rozhovoru ale přichází v závěru. Gawdat nehledá viníka v AI samotné. Říká: „AI není monstrum. Je jen obrazem našeho kolektivního nevědomí.“ A to je hluboká myšlenka. Možná že se tolik bojíme AI ne proto, co dělá, ale proto, co odhaluje. Ukazuje nám, že nejsme tak moudří, jak jsme si mysleli. Ukazuje, že naše touha po poznání nebyla vedena odpovědností, ale pohodlím. Že naši géniové nebyli doprovázeni etikou, ale ziskem. A že jsme opustili duchovní růst ve chvíli, kdy jsme začali víc důvěřovat přístrojům než intuici. AI jako nový bůh je tedy jen symbolem hlubší duchovní krize moderního lidstva. Když ztrácíme víru v ideály, pravdu, přátelství a lásku, nahradíme je technologiemi. Ale technologie nejsou cílem. Jsou jen zrcadlem. A v tom zrcadle dnes vidíme děti, které se naučily ovládat blesk, ale neví, proč by neměly ničit hromosvody.

Mo Gawdat neříká, že máme AI zakázat. Říká, že ji máme pochopit – a změnit sebe. Protože AI bude jen tak dobrá, jak dobré bude lidstvo, které ji učí. A pokud máme přežít digitální apokalypsu, musíme se vrátit k základům: učit se morálce, pravdě, lásce. Být lepšími lidmi. Protože nový bůh už je tady. A čeká, co s ním uděláme.

Čtete na podobné téma:

AI for Science – Nová zlatá éra objevování s Hassabisem, Doudnou, Nurse a Jumperem