Lajky, co nic neváží – a sdílení, co bolí
Post-influenceři Kešpíár, Kim a Duhy
Aneb jak poznáš, že něco stojí za to – když to bolí víc než unfollow.
Dlouho byli trojice.Kešpíár. Kim. Duha. Červenost. Zlatost. Duhovost. Každý jiný. Ale spolu synchronizovaní – jako když se rozbije zrcadlo a střepy světla najednou poskládají ještě hezčí obraz. Jenže i světlo...se může rozpadnout. A i přátelství...může začít šumět.
Začalo to nevinně. Kim nahrála fotku. Nebyla ze školy. Ale byla plná Duhové školy. Popisek: „Když jsi offline, ale lidi tě stejně čtou.“
Líbila se. Sdílela se. Lítaly lajky. Srdíčka. Komentáře ve stylu: „Tak opravdové!“ „Tak čisté!“ „Tak estetiš!“
Jenže Duhy v tom poznala něco jiného. Moment. Ne pro feed. Ale pro vzpomínku. Ne pro sdílení. Ale pro uchování. A Kešpíár? I když byl na povrchu klidný jako jezero při bezvětří, poznal, že se stalo něco, co by bylo jednodušší nekomentovat – ale o to víc to bolelo.
A pak přišla hádka. Ne digitální. Skutečná.
Žádné screenshoty. Žádné omluvy v instastories. Žádné hloupé „uvidíme se u kávy“.
Prostě na ulici.Beze svědků. Slova byla krátká a bolavá. A konečně – opravdová. Duhy řekla: „Jestli všechno, co zažijeme, skončí ve tvým feedu, tak možná neexistuju já. Jen tvůj obsah.“
Kim odpověděla: „Já to neudělala kvůli sobě. Chtěla jsem, aby to žilo.“
A Kešpíár? Mlčel. Až do chvíle, kdy zamumlal: „Možná jsme si spletli přátelství s formátem. A život s výkonem.“
Rozpadli se. Ne dramaticky. Ne online. Žádné unfollow, žádné veřejné "je nám líto". Prostě zmizeli z obrazu jeden druhému. Jako když na chvilku vypneš světlo – a zjistíš, že i tma je někdy potřeba.
A pak... přišel post. Ale ne od nikoho z nich. Od Románka. Toho kluka ze školy. Byl to list papíru. Naskenovaný. Popsaný dětským písmem: „Bylo super, že jste byli. Ale nejvíc super bylo, že jste mlčeli, když jsem mluvil já.“
A to byl zlom. Protože tohle už nebyl příběh o nich. Byl to příběh o tom, co se stane, když tři lidi přestanou tvořit obsah – a začnou se stávat sdělením. Přestali být parta na fotkách, parta v hashtezích, parta v repostech. Stali se zrcadlem, otázkou, pamětí.
A lajky? Už je nezajímaly. A sdílení? Jenom když bolelo natolik, že to stálo za to. Tak vznikl nový formát:
Ne story. Ale příběh.
Ne feed. Ale vlákno.
Ne hype. Ale hlas.
A svět? Možná se poprvé zastavil, aby si ten hlas vůbec stačil poslechnout.
Čtěte na podobné téma:
Post-influenceři Kešpíár, Kim a Duhy (rozcestník na obsah 12ti kapitol)