10 let za válku: Finské vedení a jeho cena za nacistické spojenectví
Po skončení druhé světové války čelila řada evropských zemí nutnosti vyrovnat se s tím, jakou roli hrály během konfliktu. Finsko se ocitlo v obzvlášť choulostivé situaci – nebylo poraženo vojensky, ale uzavřelo příměří se Sovětským svazem a muselo čelit politickým důsledkům své spolupráce s nacistickým Německem. V letech 1945–1946 byl ve Finsku uspořádán výjimečný soudní proces s bývalými představiteli státu, včetně prezidenta. Nejvyšší trest činil 10 let vězení.
Finsko bojovalo ve druhé světové válce ve dvou konfliktech:
Zimní válka (1939–1940) proti Sovětskému svazu, který Finsko napadl
Pokračovací válka (1941–1944), kdy Finsko bojovalo po boku nacistického Německa s cílem získat zpět ztracená území
Ačkoli Finsko nikdy nevstoupilo do formální aliance Osy, bylo de facto spojencem Hitlera. Tato skutečnost vedla po válce ke zahraničněpolitickému tlaku a nutnosti vyvodit odpovědnost. Na základě příměří se Sovětským svazem z roku 1944 se Finsko zavázalo nejen zaplatit válečné reparace ve výši 300 milionů amerických dolarů v cenách roku 1938 (cca 5 % ročního HDP Finska do roku 1952, které byly řádně splaceny), ale i potrestat osoby odpovědné za zatažení země do války. To vedlo k přijetí speciálního zákona, který umožnil zpětně (retroaktivně) soudit činy, které v době svého spáchání nebyly trestné. V říjnu 1945 začal proces proti osmi politickým činitelům:
Risto Ryti (bývalý prezident) – 10 let vězení
Jukka Rangell, Edwin Linkomies, Väinö Tanner a další – 2 až 6 let vězení
Všichni byli odsouzeni nikoliv za válečné zločiny, ale za politickou odpovědnost za spolupráci s nacistickým Německem. Po příměří byla ve Finsku ustanovena Spojenecká kontrolní komise (Allied Control Commission), vedená Sověty, která dohlížela na plnění mírových podmínek, odzbrojení, rozpuštění „fašistických organizací“ a trestání válečných vůdců.
Vedl ji Sovětský svaz, konkrétně generál Andrej Ždanov, který měl rozhodující slovo.
Velká Británie byla formálně členem, ale v praxi hrála jen pozorovatelskou roli a nijak nezasahovala do rozhodnutí.
Komise dohlížela na to, že Finsko provede tresty, demobilizaci a omezí svůj politický systém podle podmínek Sovětů.
Z právního hlediska zůstával proces v rukou finských institucí, ale byl jasně veden pod cizím tlakem, zejména ze strany Moskvy.
Proces skončil v únoru 1946. Většina odsouzených si odpykávala trest ve finském vězení, ale politická atmosféra se rychle měnila. V roce 1949 byli všichni amnestováni prezidentem Juhou Paasikivim, což pomohlo uklidnit vnitropolitickou situaci a posílit snahu o neutralitu.
V roce 1947 Velká Británie spolu s dalšími mocnostmi podepsala Pařížskou mírovou smlouvu s Finskem, která potvrdila územní ztráty Finska a jeho neutralitu. Tím byl proces poválečného urovnání formálně uzavřen. Finsko se po válce vydalo cestou neutrality a opatrné politiky mezi Východem a Západem, známé jako Paasikiviho–Kekkonenova linie. Právě bolestné zkušenosti z let 1944–1946 vedly k dlouhodobé orientaci Finska na nezasahování do mezinárodních konfliktů a pragmatický vztah se Sovětským svazem.
Na rozdíl od Norimberku nebyl finský proces nikdy glorifikován jako symbol spravedlnosti. Mnoho Finů ho vnímalo jako akt nespravedlivého nátlaku, ale současně i jako nezbytnou oběť, která umožnila zachovat národní suverenitu. Trestání „za politická rozhodnutí“ bez přímé viny na zločinech zůstává i dnes předmětem historických debat.