Zmrzlina nad sopkou a zadržení kvůli zbrani

Grindavík 2023

Praskliny v silnici, narychlo evakuované město, snaha o záchranu elektrárny ohrožené případnou erupcí. Návrat obyvatel do Grindavíku pro vyzvednutí domácích miláčků (protože nebezpečí není akutní) a jejich evakuace. Opět město duchů. Čeká se erupce, ne zřejmě prudká, zato možná dlouhá. Praskliny v zemi a v asfaltu jsou děsivé. Stav nouze. Desítky tisíc otřesů.

Magma možná chce ven, CO2 už jde ven bez placení povolenek a rozhodně bez lidského přispění. Alespoň zatím, jak se zdá, nejde o drama ohrožující životy. Před pár dny bylo ohlášeno, že se nebezpečí spontánního výbuchu snížilo. Otřesy na poloostrově Reykjanes, kde je i mezinárodní letiště Islandu, byly i loni a předloni. Třeba se Grindavíčané nakonec vrátí domů beze ztrát. Pojďme teď o pět let zpátky do minulosti.

Tři neobyčejné dny na Islandu

Po dvouměsíčním pobytu v USA a Kanadě se vracíme přes Island. Třídenní zastávka se hodí, abychom si na evropská časová pásma zvykli postupně. Hodí se i proto, že nechceme absolvovat desetihodinový let přes Velkou louži. Když to jde jinak, proč toho nevyužít: Z Montrealu na Island je to jen 5,5 hodiny letu, přičemž piloti je zvládli za čtyři a půl. Potlesk je na místě.

Tři dny na Islandu nám budou stačit, je tu totiž velmi velmi draho. Např. jeden běžný nákup potravin v supermarketu pro čtyřčlennou rodinu vyšel před pěti lety 3x dráž než v ČR 2018, ale – a to jsem tehdy netušil – asi tolik, na kolik nás vyjde v ČR 2023. Člověk by si z Islandu leccos domů přivezl, leccos by si odtamtud přál, ale že to, co se k nám nastěhuje, bude právě tehdejší islandská drahota, to bych se tehdy zdráhal uvěřit. A přece se stalo, proto krátká odbočka domů.

Tlustý stát a nadstát jako viník

Zařídit jde jakákoliv úroveň neprosperity, pokud jste „makroekonomií nepolíbený politik nerozumějící zdrojům prosperity“ nebo dokonce „politik kopající za jiné zájmy než zájmy obyvatelstva své země“. Tato poznámka se týká širokého spektra budovatelů tlustého státu, téměř celé mocensko-politické osy posledních 10 a více let, zavádějící ekonomické i jiné nesvobody, nejpozději od doby vlád ČSSD+ANO+KDU, ANO-ČSSD-(KSČM) až po vládu ODS-KDU-TOP09-PIR-STAN. Najít mezi nimi rozdíly je těžké, všechny pracují na zadupání prosperity do země. Kdo vytváří regulacemi, zákony a eurosměrnicemi stále spoutanější nesvobodný oligopolní a oligarchický trh (ať už sám pro své megafirmy nebo na greendealový popud z Bruselu, který „pouze“ bez reptání podepisuje), vytváří spirálovitě se nahoru šroubující drahotu. Kdo chce opak, musí volit opak, hlásat opak a dělat opak - štíhlý, nedirigující, nepřeregulovaný, levný stát a svobodný trh. Proregulovat a prodotovat se k prosperitě nejde ani náhodou a dokud toto většině voličů nedojde, zaplatí víc a budou mít míň: nejen na někým opovrhovaný konzum (jíst a bydlet musíme všichni), ale i na vzdělání svých dětí, pro čistou přírodu, na pohodový život, pro dostatek volného času na sociální kontakty, sport a výlety. Na plnohodnotný život. Snad každá regulace navíc se propíše do cen, haléř po haléři, korunu po koruně.

Pojďme však zpět na Island, který ani nefinancuje armádu (kterou nemá, trochu se veze, jsa chráněn ostatními členy NATO) a přesto je velmi drahý. Nejde vše svádět ani na dovoz mnoha potravin, drahé jsou i domácí sušené ryby. Ceny by byly ještě vyšší, kdyby musel implementovat všechny zdražující směrnice EU (Island není členem EU, je členem jen společného trhu v rámci EHP*, proto musí mít jen některé směrnice, podobně jako Norsko). Kdyby musel vydávat pár procent HDP i na obranu (je v NATO i bez armády), byly by pak ještě vyšší.

Grindavík 2018

První den po příletu dospáváme časový rozdíl vůči Kanadě a nakupujeme jídlo. Druhý den projíždíme autem z půjčovny přes vikingské muzeum (procházka po lodi drakkar a prohlídka starých minidomečků zabudovaných do minikopečků). Dále okolo sirných pramenů (ono to tu fakt bublá a smrdí sírou a lidé se na to chodí koukat!) a zase pomalu zpět přes město Grindavík. Tam je zastávka, protože... protože se chce na toalety.

Zastavuji, vcházíme do místní minikavárny a ptáme se, je-li možno použíti zdejších toalet. „Ano,“ říká paní (v roce 2023 bude evakuována, ale teď a tady o tom ještě neví). „Ale je v tom háček. Toalety můžete použít za poplatek.“ To je jedna možnost (a vyšla by na bratru pětistovku českých korun). „Druhá možnost je, že si tady něco koupíte a pak máte toalety zdarma.“

Druhá možnost vítězí, pětistovka padne na dvě zmrzliny pro děti s toaletou zdarma, my dospělí budeme šetřit. Zatímco se rodina věnuje toaletním potřebám a zmrzliny čekají na stolku, všímám si velké informační a obrázkové tabule: „Ocitli jste se na jedinečném místě. Právě zde pod touto kavárnou ve městě Grindavík probíhá zlom tektonických desek mezi Amerikou a Evropou. Dalo by se říci, že stojíte jednou nohou v Americe a druhou v Evropě“. (Rok 2023: Aha, měli pravdu, zlom se zlomil a udělal praskliny zrovna tam, kde jsme chodili).

Letiště: Poslední trochu dramatické dějství se zbraní

Po třech dnech se už těšíme, že uvidíme naše... třeba naše lesy (ty na Islandu chybí, až na nesmělé nedorostlé pokusy). Procházíme brzy ráno (z hlediska amerického času v našich hlavách velmi, velmi brzy) bezpečnostní kontrolou, protože poletíme z Keflavíku/Reykjavíku do Prahy.

Po bezpečnostní kontrole si bezstarostně vykračujeme, povídáme si a užíváme si poslední chvíle na Islandu. Když tu se náhle ozve hlášení, které se nese celým letištěm (anglicky): „Mr. Karel Machala nechť se dostaví zpět k bezpečnostní kontrole. Žádáme Mr. Karla Machalu, aby se dostavil zpět k bezpečnostní kontrole. Je to naléhavé.“

Uff. To jsem přece já! Copak jsem provedl? Našli nám v kufru něco nepovoleného, třeba kapesní nožík? Jednou takhle nevědomky moje žena provezla kapesní nožík z Brna do Londýna a z Londýna na jih Portugalska. Teprve při zpátečním letu z Madridu do Prahy nožík našli a vyhodili.

Tohle není pravděpodobné, kvůli nožíku by nevyvolávali moje jméno přes celé letiště AŽ PO bezpečnostní kontrole. Navíc ho jistě nemáme, americká letiště by na něj přišla, někde kontrolovali i boty. Zadumaně kráčíme zpět k bezpečnostní kontrole. „Teď vyvolali moje jméno, že se mám dostavit zpět k bezpečnostní kontrole,“ říkám rozpačitě u okénka. „Ano!“ říká vážný pán v uniformě. „Půjdete se mnou. Rodina na vás počká zde.“

Blíž k vulkánu

Jdeme, já a uniformovaný pán, směrem k výtahům. Jedeme dvě patra do podzemí. Blíž k vulkánu. On sám netuší, proč mne zadržel, a tak se pokouší napovídat: „nemáte v kufru něco, co se nesmí převážet?“ „Hm. Asi ne“, říkám. Jistý si však nejsem. Minimálně jedna lahvička by mohla někomu vadit. Zcela určitě vadí farmaceutickým velkofirmám, je totiž levná, funkční, alternativní prostředek... ale víc neprozradím. Teoreticky by to mohla být jen ona, co by někomu mohlo vadit v našem kufru.

Sjíždíme dvě patra, já nevyspaný, de facto zadržený, plný nejistoty. Co řeknu, pokud to bude ta „altmed“ lahvička, jejíž převoz letadlem by se nemusel vykládat jako povolený? Přistáváme v hlubokém podzemí. Blízko bublavé sopce! Takhle blízko ohnivému peklu jsem ještě nikdy nebyl. Česky peklo, slovensky peklo, ukrajinsky peklo, rusky ad. Anglicky hell, německy Hölle, švédsky helvete a islandsky helvíti.

Tři mračouni v uniformách

Přicházíme ke stolku, kde jsou tři zadumaní, rovněž uniformovaní příslušníci bezpečnostní složky letiště. Jedna žena, dva muži. Mračí se na mne všichni tři. S vážnou tváří mi podávají jakýsi papír. Je černý a na něm žlutooranžově svítí silueta pistole. „Tohle jsme zjistili ve vašem odbaveném kufru,“ říkají mi a mračení nepřestává.

Pohled na žlutooranžovou pistoli na černém podkladu vyvolá úsměv na mé tváři. Lahvička to není, můžu si oddechnout, je to jenom zbraň! Nejenže ten papír vyvolává můj pobavený úsměv, asi se i trochu nahlas směju. Oni se mračí - tady se nežertuje, tady se zatýkají teroristé.

„Můžete ten kufr klidně otevřít a podívat se,“ říkám. „Je to replika pistole z 19. století, víceméně hračka. Koupili jsme ji v USA v muzeu bitvy u Little Bighornu v rezervaci Vraních indiánů. Jestli znáte bitvu u Little Bighornu, snad jedinou, kde indiánské kmeny zvítězily, když porazily vojska generála Custera, právě tam jsme tohle koupili dětem. Nestřílí, jen cvaká.“

Otevírají kufr i krabici s pistolí. Nevěřícně si ji prohlížejí, ze slibného lovu zločince nic nebude. „Vypadá jako opravdová, dnes už se to těžko rozlišuje,“ říkají napůl omluvně a vracejí pistoli do kufru. „Můžete jít, je to v pořádku, nashle.“ „Nashle.“

Cesta zpět nahoru ze suterénu letiště těsně nad sopkou už je veselejší. Islanďan v uniformě mě nahoře propouští žertovnými slovy sdělovanými téměř bývalému zločinci: „Jste volný!“ Oba se nahlas smějeme.

KAREL MACHALA

(S využitím mého cestopisu „Mezi indiány, dinosaury a mrakodrapy. 4444 mil putování digitálních nomádů Amerikou“)

*EHP – Evropský hospodářský prostor, zóna volného obchodu mezi zeměmi EU a několika dalšími zeměmi mimo EU (sdruženými v ESVO, což je Evropské sdružení volného obchodu). Všechny tyto země, tedy EU i ESVO dohromady, se účastní společného trhu v rámci EHP. Česká republika jako člen EU je už současně i členem EHP. Sestoupit na tuto pouze obchodní úroveň intenzivní spolupráce (a tedy přestoupit z EU do ESVO v rámci EHP), bez politických směrnic a migračních povinností z Bruselu, navrhují dlouhodobě např. Svobodní. Být v EHP s ESVO a nebýt v EU by nám zachovalo všechny obchodní výhody, přičemž bychom nemuseli implementovat ty neobchodní a zejména politické směrnice, které se ekonomiky netýkají, nemuseli bychom tolik dotacemi křivit ekonomiku a platit takový poplatek či třeba společný diplomatický sbor EU. Toky peněz od nás do EU i z EU k nám jsou obousměrné, platíme všichni, ale na dotacích většinou vydělávají jen vyvolení. Sestup z EU do ESVO+EHP stojí za zvážení zejména v době politicky taženého zdražování energií a všeho na neuvěřitelné úrovně. Vystoupení úplné, včetně vystoupení z EHP, jako k tomu došlo např. ve Velké Británii, si Česká republika nemůže dovolit.