Zkušenosti cestovatele
Pomalu si připravuji takové filosofické, morální a zeměpisné shrnutí toho nejdůležitějšího, co jsem během své delší návštěvy vzdálené země pochopil. Píšu to nejenom kvůli sobě, ale i všem těm co se zajímají o cestování, i příštím generacím, aby viděly, jak vypadal svět dávno předtím, než se jednou v budoucnu opět propojí mužské a ženské gamety nějakých jejich rodičů – pokud to tak vůbec ještě bude fungovat.
Vzdálené země už nejsou tím, čím bývaly. Hanzelka se Zikmundem ještě relativně nedávno jezdili po světě a přinášeli svědectví o tom, jak žijí lidé v různých koutech planety. My, kdo jsme jejich knihy četli, jsme jim záviděli: možnost poznat svět, nahlédnout do jiných kultur, vidět realitu na vlastní oči. Jejich text a fotografie byly všechno, co jsme měli, a pak už pracovala jen naše fantazie.
Dnes máme YouTube a globální mapy. Můžeme se podívat někomu skoro až do kuchyně, co právě vaří – třeba v Grónsku nebo ve Vladivostoku. Ale je to stejná zkušenost? Z mého pohledu nikoliv. Vidíme ulici, dům, můžeme si pustit komentář, přečíst statistiky a ponořit se do detailních analýz konkrétní země či města. Ale dokud nebude plně funkční virtuální realita, bude nám stále chybět přímý dotyk světa. Sociální sítě, umělá inteligence a digitální vymoženosti nám vždy nabídnou jen zprostředkovaný obraz. Nejlépe to celé mohu ukázat fenomenologickým jazykem, který je pro popis osobního prožitku zdaleka nejvhodnější, na své zkušenosti s klokanem.
Klokan je zvíře, které v Čechách v přírodě neuvidíte. Možná v zoo, možná v kině, ale to není ta skutečná zkušenost žité praxe. Respektive je, ale ne ta v krajině, v lese, třeba v Krušných horách. Do Krušných hor chodím často. Potkávám tam objekty, které se fenomenologicky jeví jako „lišky“, „krávy“, „ovce“, občas zahlédnu i nějakého „Němce“, slyšel jsem i o vlkovi. Ale nikdy jsem tam nenarazil na klokana. A tak jsem začal podezírat mainstream, že mi zase valí klíny do hlavy. Fenomenologicky mi to prostě nesedělo: velké zvíře, skoro jako člověk, a stojí díky tomu, že se opírá o vlastní ocas. Myslím, že mám zdravý selský rozum a jsem pravidelný návštěvník sauny, takže mi to pořád nešlo do hlavy. I kdybych si představil nemožné… pořád ta kombinace gravitace a strukturálního kolagenu působila dost vratce.
Až teprve díky vlastní cestovatelské zkušenosti jsem se přesvědčil, že opravdu existují tvorové, kteří dokážou využívat vlastní ocas k udržení rovnováhy – a nejen to. Viděl jsem na vlastní oči, že i při běhu ocas používají jako odrazovou tyč. A v tu chvíli jsem pochopil, že některé věci prostě nelze poznat zprostředkovaně, ani kdyby vám je vysvětloval profesor fenomenologie v němčině přímo ve Freiburgu. Prostě tomu nechcete věřit. Veškerá vaše zkušenost a eidetická paměť se proti tomu bouří.
Cestování tak mohu vřele doporučit. Každému umožní konfrontovat vlastní představy s realitou – i když třeba pro skeptiky až po fenomenologickém epoché. Po každé cestě se vracím domů spokojený, že jsem zase o krok blíž pochopení Husserla. A oproti akademikům mám tu výhodu, že je to poznání přímé, nezprostředkované, žádný archív – přesně tak, jak doporučuje klasik.
A hlavně jsem po každé cestě tak nějak optimističtější. Více věřím v lidský potenciál a jeho schopnost dosáhnout větší životní stability díky všem ocasům, co jen jich kolem nás je. Až ve vzdálené cizině jsem totiž pochopil to, čemu jsem doma nikdy nerozuměl: jak fenomenologicky důležití jsou všichni ocasové pro naši demokracii, prosperitu, bezpečnost a celkovou životní pohodu.