Zatykač z Haagu na Netanjahua: Z autorit jsou političtí lobbisté

Toto jsou stručné příklady absurdit, které ukazují na rozpad dříve důvěryhodných mezinárodních institucí na pouhé převodové páky ideologií a mocenských zájmů.

Pokud jde o rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu v Haagu, pak se opravdu nemůžeme tvářit, že to má něco společného se spravedlností. Zkrátka ten muslimský prokurátor rozhodl, že zatčeni mají být nejen vrcholní představitelé islamistické organizace zodpovědné za krvavá zvěrstva vůči Izraeli i utrpení vlastních občanů, ale také premiér a ministr obrany právě té napadené země, která chce ty zločince dopadnout nebo odstranit. Vrcholem drzosti je obviňování Izraele z „vyhladovění jako metody vedení války“, když celý svět vidí, jak potraviny distribuuje Hamás často formou lichvářského přeprodeje, pokud ovšem nejsou dodávky potravin pozastaveny kvůli tomu, že palestinští ozbrojenci napadli a rozkradli humanitární konvoj.

Představme si, že se na místo prokurátora nějak podaří dostat Bělorusa. Bude požadovat zatykač na ukrajinského premiéra a ministra obrany za to, že si dovolují bránit se ruské invazi, protože běloruský a ruský režim se přátelí a ruka ruku myje?

OSN, dříve ta největší mezinárodní autorita ze všech, se dnes stala jen bezskrupulózním a tendenčním arbitrem ve prospěch agresorů a fanatických doktrín. Asi největší její skandál za poslední dobu se opět týká konfliktu v Gaze, kdy OSN pod tlakem důkazů musela propustit svoje zaměstnance přímo zapojené do sadistických orgií Hamásu na izraelském obyvatelstvu. Samozřejmě, že těchto pár lidí je pouze špičkou ledovce vlivu islamistů v největší mezinárodní organizaci. Před několika dny Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí náhle snížil asi o třetinu počet civilních obětí konfliktu v Gaze, přičemž počty obětí žen a dětí, které dosud v těch statistikách dominovaly, klesly o polovinu. Vysvětlení je poměrně jednoduché: OSN pracovala s čísly dodanými teroristy z Hamásu, kteří měli pochopitelně zájem na tom, aby statistiky vykreslily Izrael jako vraha nevinných žen a děti.

Je-li ovšem v Gaze někdo nevinný, pak jsou to jen ty děti. Dospělí muži a ženy jsou vinni tím, že si Hamás nejprve zvolili do svého čela a poté tím, že se nespojili k jeho odstranění, když začal vraždit nevinné a z vlastních občanů začal dělat živé štíty pro svá zvěrstva.

Abychom se netočili pořád kolem Gazy, jmenujme také jeden z právě na povrch vycházejích skandálů Světové zdravotnické organizace WHO z období kritických fází epidemie covidu. WHO tehdy nejen zásadně podcenila přenos koronaviru vzduchem, ale též aktivně vystupovala proti těm, kteří na to upozorňovali.

Stejný morální rozvrat vidíme i v dalších nadnárodních organizacích: Největší lidskoprávní organizace na světě, Amnesty International, vůči České republice vystoupila s až šokující drzostí, když obvinila naši zemi z nenávisti a diskriminace Ukrajinců. Naše deseti a půl milionová země se rozhodla rychle přijmout půl milionů občanů jiné země a místo toho, aby se dočakala pochvaly za to, jak obdivuhodně tento demografický šok zvládá, dočká se kritiky.

Už standardně Amnesty International kritizuje Českou republiku za přístup k Romům místo aby kritizovala Romy za přístup k sobě, ke svým dětem i k té České republice. Je mi líto romských dětí z toho velkého množství (zdaleka ne všech) romských rodin, jejichž životní strategií je ruka natažená na finanční pomoc a stížnosti na rasismus. Na příkladu vietnamské menšiny je totiž zřejmé, že ta menšina v naší zemi může usilovnou prací zásadně zlepšit svoji situaci i svoje vnímání většinou.

Zcela nepokrytou propagandou jednoho světonázoru pak Amnesty International provádí v případě kritiky naší země za to, že neumožňuje „manželství pro všechny“, což je termín sám o sobě nesmyslný, nebo že požaduje sterilizaci v případě změny pohlaví.

V případě kritiky sterilizace kvůli změně pohlaví se Amnesty International odvolává na Evropský soud pro lidská práva. Ano, je to ten soud, který zamítl stížnosti naší země na Velkou Británii, která nechala bez trestu odejít od soudu pána, který našeho občana umlátil k smrti řetězem. Je to ten soud, který se zastal norské sociálky za to, že bez důkazů odebrala děti naší občance. Pochopitelně tentýž soud také shledal Českou republiku vinnou z porušení práv romské menšiny, protože systematicky umisťovala jejich děti do zvláštních škol. Opět to bylo ryze ideologické rozhodnutí, protože z pouhé situace v mnoha romských rodinách vyplývá, že jejich děti pro normální školní výuku předpoklady nemají, jelikož je zanedbávali jejich rodiče, nikoli Česká republika.

Lze se divit tomu, že výše popsané organizace ztratily u řadových občanů většinu z důvěryhodnosti, úcty a autority? Připadá snad někomu zvláštní, že jsou lidé znechuceni z organizací, které místo toho, aby spravedlivě rozhodovaly padni komu padni a chránily slabé proti silným činí přesný opak? Mají snad lidé věřit organizacím, které místo lidských práv hájí lidskoprávní agendu neoliberálního a wokeistického směru a soudům, které deformují právo dle takové agendy?

Jaké to vše může mít následky? Na jaké platformě se budeme domlouvat v rámci mezinárodních vztahů, když OSN a její podřízené složky jsou natolik zdiskreditované?

Jakou představu o vymahatelnosti spravedlnosti, o nutnosti dodržovat zákony si postupně osvojí veřejnost, když se jí soudy smějí do tváře absurditami jako jsou rozsudky našeho Ústavního soudu, že změnit pohlaví lze bez změny pohlaví nebo že aby cenzura byla cenzurou, musí dopadnout na jednotlivce a ne na všechny?

Konečným výsledkem může být jen to, že po ztrátě důvěry ve spravedlnost a platnost zákonů bude následovat rozklad společnosti i na úrovni základní společenské dohody, práva nekodifikovaného, tedy obecně sdílené morálky.

Jestliže se dnes ty nejvyšší morální i soudní instance už ani nesnaží předstírat, že rozhodují spravedlivě a nestranně, pak zítra můžeme počítat jen s právem silnějšího a zákonem džungle.