Západní větry

Říká se: jiný kraj, jiný mrav. A platí to beze zbytku. Vždycky to tak bylo. Překročíte hranice jedné země a najednou je všechno jiné – lidé mluví odlišným jazykem, mají rádi jiná jídla, uctívají jiné hodnoty. Přes veškerou propojenost dnešního světa, přes mcdonaldizaci a internet, zjistíte, že některé zvyklosti, inklinace a preference zůstávají překvapivě svébytné.

Existuje jedna menší země, někde v Africe nebo Asii, která převzala mnoho západních hodnot a institucí. Západní svět, s jistým historickým černým svědomím kvůli kolonizaci a otrokářství, se dnes upřímně snaží těmto zemím pomáhat – finančně i kulturně. Vychází se z premisy, že je lepší koni ukázat, kde je řeka, aby se chodil napájet sám, než mu vodu neustále nosit. To dává smysl.

Kromě rozvojové pomoci se Západ snaží v této zemi vybudovat instituce, které se dlouhodobě osvědčily jako funkční – exekutivní, zákonodárnou a soudní moc. Ty mají postupně nahradit autokratické nebo tradiční kmenové struktury. Obecný přístup je podobný, ale v každém konkrétním případě se zohledňují místní specifika.

A ta mohou být velmi zvláštní až bizarní.

Vezměme si jako příklad Novou Guineu – ještě před padesáti lety tam byl rozšířen kanibalismus. Pojídání nepřátel mělo až magický význam: věřilo se, že síla nepřítele přechází na bojovníka. Nikdo se tomu nedivil, bylo to stejně normální jako u nás jíst hovězí.

V zemi, o které mluvím, však nejde o kanibalismus, nýbrž o posvátnou úctu k projevům meteorismu. Ano, mluvím o prdění. Osoby, u kterých dochází k nápadnějším projevům tohoto jevu, se těší ve společnosti vysoké vážnosti. Pověsti o stvoření světa zde totiž vyprávějí o Velkém Meteoru, hřmění, blescích – vše propojeno v mýtu o počátku světa. Zvuky a tlaky – to byl začátek všeho.

Působení křesťanských misionářů tuto pověst postupně nahradilo jinou, kvalitativně dost podobnou. Teprve v moderní době, díky výměnným pobytům a osvětovým programům, se podařilo tyto mýty nahradit západním způsobem uvažování. Přesto v mentalitě lidí zůstává jistý obdiv ke každému, kdo trpí meteorismem.

Výsledkem je, že lidé, kteří umějí hlasitě a zvukově barvitě prdět, mají výrazně vyšší šanci být zvoleni do parlamentu nebo senátu. Je to anachronické – ale je to tak. Díky televizi a rozhlasu lze prdění amplifikovat do všech domácností, a tím ovlivňovat voličské preference i důvěru v demokratický systém.

Tento jev se nevyhýbá ani Ústavnímu soudu. Jeho členové – v této společnosti považováni za vrchol autority – jsou vybíráni samotným prezidentem. Zvenčí by se dalo očekávat, že výběr probíhá podle kvalifikace, zkušeností a morální integrity. Ano, i tyto vlastnosti hrají roli. Ale to hlavní je: z jaké kmenové subkultury prezident pochází.

Každá tato subkultura má svou představu ideálního prdu – jedni preferují dlouhé, středně hlasité, druzí začínající hlasitě a končící tiše, jiní naopak: tichý začátek, hlasitý konec. Výběr soudců se tak řídí estetickým laděním jejich meteorických projevů. Jakmile jsou však jmenováni, už nemusí prdět tak často – a někdy jim trvá dost dlouho, než si zase vůbec prdnou. To však na jejich postavení už nic nemůže změnit. Mají své jisté.

Tyto zvyklosti se nám, občanům civilizovaného světa, kde Ústavní soud pracuje na diametrálně odlišném základě, mohou jevit jako absurdní. Ale svět, i navzdory mcdonaldizaci, je stále pestrý.

Pozoruhodné však je, že přes tyto idiosynkrazie stát funguje docela hladce. Lidé chodí do práce, platí daně, mají zdravotnictví, školství – skoro jako u nás. Běžní lidé sice neumějí prdět tak obdivuhodně jako ti, co je řídí, ale i tak se mají celkem dobře. Západní hodnoty sem pronikly a celý transformační proces se zdá být úspěšný.

Snad jedinou výjimkou je drobné vychýlení trhu ve prospěch výrobců a distributorů klimatizací. Majitelé firem, které klimatizaci vyrábějí nebo prodávají, se mají neskutečně dobře. Každý z nich jezdí minimálně v bavoráku a vlastní vilu na pobřeží.

Je to příběh jako vystřižený z Gulliverových cest Jonathana Swifta. A Swift by dnes už nemusel hledat příklady tak daleko – z Manchesteru do Prahy je to letadlem tři hodiny, možná méně. A i ta Afrika je blízko.