Všechno můžeme změnit hned, ale proč to nechceme?

Je možné pochopit, proč je naše společnost nyní ve stavu, ve kterém není možné porozumět, kde se v nás všechno toto nepěkné chování vzalo?

Je možné pochopit, proč všichni svalují vinu na toho vedle, na toho nadřízeného, na tu vládu, na ten systém a i přes to, že všechny knihy a „motivační motivátoři“ motivující k sebelásce už léta hlásají, že začít musí každý sám u sebe, a i přes to se to úplně nedaří?

A co když se opravdu určité procento z nás vždy přikloní pouze k tomu, co vidí v televizi, ať už je to jakékoliv, protože strach z vybočení z davu by mohl přinést názor, který nechceme slyšet?

Je už pozdě, změnit vše postupně od spodu směrem nahoru?

Všechno lze změnit jako mávnutím kouzelného proutku a kdo říká, že ne, lže sám sobě a má k tomu pouze tyto důvody: „nemůžu, neumím, nechci“. A i když by třeba někdo mohl nebo by to třeba i uměl, zcela zásadní je, že se mu vlastně nechce. A pokud se mu nechce něco udělat sám pro sebe, je to zcela v pořádku a není možné těmto lidem cokoliv vyčítat. Pokud však rozhoduji za ostatní a svými kroky ovlivňuji jejich životy, tak:

1. musím cítit odpovědnost, bez které není možné jakoukoliv veřejnou funkci vykonávat

2. musím si přát, aby má rozhodnutí byla prospěšná všem, kterých se týkají a zároveň, aby neublížila nikomu, koho se netýkají

3. musím vědět, že kdyby cokoliv, co udělám, mělo někomu uškodit, „lid“ to pozná a za své činy si ponesu následky

Zní to absurdně a neproveditelně, protože už jsme tomu, jak to dnes funguje, všichni uvěřili, a i kdyby se našel někdo, na kom se shodneme, že má veškeré předpoklady, tak se zase rychle vrátíme zpět do „reality“ a je nám jasné, že má „něco za lubem“ a není přece možné, že by to mohl opravdu chtít změnit a napravit.

A tak to vypadá, že budeme do nekonečná hrát hry na koalice a opozice a nějak to už doklepeme, ať je nám 30 nebo 50, stejně jednou umřeme a co se budeme rozčilovat, že?

Ale taky to není pravda, protože se rozčilujeme a urážíme a pomlouváme a škodíme si navzájem.

Takže co teď, když při jakékoliv myšlence se dostaneme do „slepé uličky“?

Co třeba zkusit jen tak lehce začít tím, že:

1. nebudeme kupovat směšně drahé potraviny

Opravdu si myslíme, že když nikdo nekoupí máslo za 70,-, vejce za 7,-, kuřecí prsa za 240,- atd., že ceny dolu nepůjdou? Je to naivní představa, že by se to nestalo. A samozřejmě u všech druhů zboží a služeb. Pokud zcela bez rozmyslu budeme brázdit uličky gigamarketů a smíříme se s tím, že to tak prostě stojí, tak jsme si to zdražili sami. Chovat se, že my jsme tu pro prodejce a ne prodejce pro nás, je jen důsledek toho, že nad svými činy nepřemýšlíme a čekáme, co vlastně bude, i když my můžeme (a vlastně i musíme) zcela jasně, jako „lid“ řešit všechno, co se nás („lidu“) týká.

2. nebudeme přesvědčeni o tom, že všemu rozumíme zrovna my nejlépe

Pokud totiž takto činíme, už dopředu jsme odepsali jakoukoliv možnou změnu. Vždyť přece není složité, domluvit se, co je přínosné pro všechny a hlavně především na tom, co jsou oblasti, které se týkají „všech“. Změna může nastat pouze tehdy, povedeme-li diskuzi, která nebude po pár větách znetvořená v nekonečné opakování vlastního přesvědčení a vlastní pravdy, na to už máme pana Moravce a paní Tománkovou, kteří se svými hosty ukazují zrcadlo společnosti každou neděli kolem oběda, a to je nejhorší čas, kdy je všechny chceme poslouchat. Asi to není náhodně zvolený termín, že?

3. nebudeme pořád sledovat zprávy v televizi, v počítači nebo v telefonu

Všechno, čemu věnujeme pozornost, se snaží prosazovat víc a víc. Nás opravdu zajímá dívat se celý den, týden, měsíc na stále stejnou zprávu, kterou někdo čte jednou zepředu, jednou odzadu a každý „odborník“ to samozřejmě vidí jinak, ale jen výsledek chybí. A najednou se z čista jasna objeví zpráva nová, ta předešlá i bez vyřešení odchází a je nahrazena horkou novinkou.

Je to snad proto, abychom jen konzumovali a konzumovali? Zcela jistě ano. A my jsme dokonce rádi, že to, co pořád opakují dokola a dokola, už je pryč. Zapomněli jsme, že výsledek se nedostavil a řešení nebylo nalezeno. Jen už prosím obraťte list, už toho bylo tolik, že je nám jedno jak to dopadne.

To jsme my. My lidé. Stačí nám zoufale málo, abychom si mysleli, že to tady řídíme a skutečnost je přitom zcela odlišná. Dopracovali jsme se do bodu, kdy neřídíme už ani svá auta. Ta ví mnohem lépe než my, kdy je vhodné brzdit, kdy přidat a do jakého pruhu („proudu“) se zařadit.

Říkávalo se, že kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Tak nyní jsme v bodě, kdy kdo nic nezkusí, zkazí všechno, co nám ještě zůstalo.

Je tak složité, zkusit jen na pár chvil něco, co nám poradí někdo jiný?

Je tak složité, nečekat na ostatní a začít sám u sebe?

Tajemství je, že začít sám u sebe, je to nejjednodušší na celém světě.