Trumpova válečná stezka k míru podle Ruthie Blumové

Jeden z mnoha, v nichž se v těchto dnech analytici na celém světě zabývají politikou amerického prezidenta ve světle operace US Army ve Venezuele. S jejím pohledem se nyní ve volné interpretaci seznámíme.

Blumová píše, že ve chvíli, kdy se zdálo, že nejdramatičtější hrozba Donalda Trumpa se týká Íránu, oznámil v sobotu (3. 1. 2026), že americká armáda provedla údery ve Venezuele a že diktátor Maduro a jeho manželka byli zadrženi a míří do USA, kde je čeká soud. „Zpráva rezonovala daleko za hranicemi Caracasu. Nešlo jen o symbolické zúčtování s narkostátem, který se propadá do rozkladu. A nebyla to ani opožděná spravedlnost pro despotu, jenž vyraboval jednu z nejbohatších zemí Latinské Ameriky a zároveň vyvážel korupci a násilí. Byl to signál s globálním dosahem - namířený mimo jiné na Teherán, Moskvu a Peking. Není divu, že všechny tři mocnosti okamžitě odsoudily tento krok jako »porušení mezinárodního práva«“, soudí autorka a dodává, že vládci zmíněných tří zemí poselství jistě pochopili: žádná „sféra zlověstného vlivu“ není imunní vůči hněvu Trumpovy administrativy; žádný klientský režim není mimo dosah - geograficky ani jinak; a Venezuela už nemůže sloužit jako útočiště pro aktéry zla.

Podle Blumové ukázal Trump fungování tohoto principu už během dvanáctidenní operace loni v červnu, kdy se Spojené státy po boku Izraele podílely na zničení klíčových íránských jaderných zařízení. Přesto si nepřátelé USA mohli myslet, nebo alespoň doufat, že Trumpův rozkaz k nasazení bombardérů B-2 byla jen jednorázová akce, nikoli dlouhodobou strategií. Mýlili se.

Autorka si všímá nedávné návštěvy izraelského premiéra u Trumpa na Floridě a z načasování dovozuje, že mohlo jít o jednání odrážející klíčovou spolupráci obou politiků v rámci sdílené doktríny „peace-through-strength“ (mír prostřednictvím síly). „Je dokonce možné,“ soudí, „že Trump Netanjahua informoval o tom, že se chystá velká operace. Vzhledem k dlouhodobé roli Venezuely, která slouží jako prostor pro aktivity Íránu včetně financování Hizballáhu, je rovněž představitelné, že Mosad poskytl CIA klíčové zpravodajské informace týkající se této jihoamerické země.“ Blumová se domnívá, že o něčem takovém je bezpochyby přesvědčen lídr íránského režimu ajatolláh Chameneí a vystrašen se skrývá ve svém bunkru, zatímco Islámské revoluční gardy a jejich milice Basídž potlačují po celé zemi sílící pouliční protesty. Není to nový scénář; nové je ale to, že se demonstranti nevzdávají. „Zaprvé proto, že ekonomika je v troskách. Zadruhé proto, že viděli, jak Izrael, s plnou podporou Trumpovy administrativy, odhalil, že jejich represivní režim je papírový tygr, neschopný čelit západní síle, “ je autorka přesvědčena.

Srovnání

V další části své analýzy si Blumová všímá rozdílu v reakcích USA za demokratických administrativ a nyní za Trumpa. „V roce 2009, pět měsíců po inauguraci tehdejšího prezidenta USA Baracka Obamy, zaplavily ulice miliony Íránců protestujících proti výsledkům tamních prezidentských voleb, které byly podle nich zfalšovány ve prospěch Chameneího loutky, úřadujícího prezidenta Ahmadínežáda. Režim reagoval střelbou do davu a uvězněním těch, komu se se kulky vyhnuly. Obama, který vstoupil do Bílého domu s příslibem zvrátit politiku svého předchůdce George W. Bushe a jeho zařazení radikálních muslimských režimů do Osy zla, zaujal neutrální postoj. Ačkoli on sám, jeho viceprezident Biden i ministryně zahraničí Clintonová v rozhovorech uváděli, že násilí vůči demonstrantům je »znepokojivé«, trvali na tom, že nejlepším způsobem jednání s teheránským režimem je »dialog«. Chameneí a jeho nohsledi se jim, doslova i obrazně, vysmáli cestou do banky, aby tam uložili miliardy dolarů, které jim ti ve Washingtonu, kdo se s nimi snažili usmířit, umožnili získat.“

O více než dekádu později byl svět svědkem podobné americké slabosti při chaotickém ústupu z Afghánistánu – za demokratického prezidenta Bidena. Protivníci to s radostí zaznamenali. „Stejná instinktivní opatrnost (tedy strach maskovaný progresivní rétorikou) charakterizovala přístup Washingtonu k expanzi Hizballáhu v Jižní Americe,“ vysvětluje Blumová. „Zpravodajské služby léta dokumentovaly aktivity Hizballáhu v oblasti obchodu s drogami, praní špinavých peněz a pašování zbraní napříč Venezuelou, Brazílií a Argentinou a také v oblasti jihoamerického Trojmezí*/. Agenti Hizballáhu shromažďovali finanční prostředky, budovali infrastrukturu a plánovali útoky – nejznámější z nich byl bombový útok na budovu židovského centra AMIA v Buenos Aires v roce 1994; přitom se těšili ochraně sympatizujících režimů a záměrné slepotě amerických politiků,“ říká autorka a pokračuje: „Obama k tomu přistupoval jako k nepříjemnému okrajovému jevu, protože jeho řešení by mohlo zkomplikovat snahy o navázání kontaktů s Teheránem jako patronem Hizballáhu a dalších džihádistů ve světě. Výsledkem ale nebyla deeskalace, nýbrž upevnění pozic: teroristické sítě stále intenzivněji zapouštěly kořeny na západní polokouli, přesvědčené o tom, že ideologie má přednost před vymáháním práva a že americké červené čáry jsou napsané neviditelným inkoustem.“

*/ Trojmezí v Jižní Americe – oblast styku hranic Brazílie, Paraguaye a Argentiny, kde řeka Iquazú vtéká do řeky Paraná.

Blumová podotýká, že tento opatrnický postoj se netýkal jen Íránu a Hizballáhu. Ať už šlo o ruský zábor Krymu, čínskou militarizaci Jihočínského moře, chemické útoky syrského režimu proti vlastním občanům nebo vzestup Islámského státu, byla Obamova doktrína, pokud si takové označení zaslouží, pouze reagující, rétorická a vyhýbající se riziku. Obamovo heslo bylo: „Don’t do stupid stuff“ (Nedělat hloupé věci). Nepřátelé testovali hranice, které by už neměli překročit - a zjistili, že žádné neexistují. Zohlednit tento stav museli i spojenci – byli nuceni přehodnotit své strategie, protože na USA se už plně spolehnout nemohli.

Strach z Trumpa

„Když se Donald Trump ujal vlády v prvním období (2017), Írán a další nepřátelé Spojených států znervózněli. Považovali ho za nepředvídatelného šílence s prstem na spoušti,“ konstatuje Blumová a dodává, že už tato jejich obava byla dobrá věc. Stejně tak správným počinem bylo podle ní odstoupení USA od Společného komplexního akčního plánu – JCPOA (tzv. íránská dohoda o omezení jaderného programu Teheránu výměnou za zrušení sankcí). „Splněním tohoto slibu Trump ukázal, že ve městě je nový šerif, jehož posláním je prosazovat americkou výjimečnost. A nadřazenost,“ píše autorka. Rovněž oceňuje, že se plně postavil na stranu Izraele, což připravilo půdu pro Abrahamovské dohody (zprvu normalizovaly vztahy s Izraelem Emiráty a Bahrajn, později Súdán a Maroko). K tomu Blumová dodává: „Kdyby Trump vyhrál i druhé volební období, geopolitická situace by byla nepochybně jiná. Ale Bidenova administrativa, klon Obamova týmu, se vrátila k mylným představám a praktikám z doby před Trumpem.“

Autorka svůj článek uzavírá: „Demokraté jsou samozřejmě nervózní z operace ve Venezuele a opakují své obvyklé fráze o eskalaci, nechtěných důsledcích a křehkosti mezinárodního řádu. Jako obvykle však odmítají uznat, že tento takzvaný řád není vůbec stabilní – podkopává ho absence důsledků za zlovolné chování. Naštěstí Trump chápe, že tyrany neovlivní ani další balíček sankcí, ani přísná komuniké - a podle toho také jedná.“

Závěr autora blogu. Domnívám se, že tento brilantní pohled Ruthie Blumové je velice důležitým kamínkem pro pochopení mozaiky – celkového obrazu současné mezinárodní politiky, které, ať chceme nebo ne, Donald Trump jednoznačně dominuje. Jistěže není nutné s některými dílčími aspekty jeho vládnutí a zejména vyjádření souhlasit, ale vzít na vědomí rozdíl mezi přístupem demokratů ke světovému dění a přístupem Donalda Trumpa je velice užitečné. Také proto jsem tento článek pro Blogosvět připravil.

●

Volně podle serveru JNS, odkaz:

https://www.jns.org/trumps-welcome-warpath-to-peace/