Tři čtvrti století jednoho malého státu

Je to současně jeden z nejstarších států na světě. Z těch dodnes existujících je po Číně ten nejstarší. Ustavil se někdy kolem roku 1000 př. Kr., s hlavním městem Jeruzalémem. Roku 135 po Kr. bylo potlačeno povstání Bar Kochby a většina Židů byla z římské provincie Judea vyhnána. Provincie sama byla císařem Hadriánem překřtěna na Palestinu. Ta si své jméno nese po Pelištějcích, tedy odvěkých nepřátelích Židů. Palestina je tak název umělý, známe i jeho autora. (Stejně tak Palestinci „vznikli“ vlastně až v šedesátých letech století minulého, jako marketingový tah to údajně vymyslel sovětský podvožď Podgornyj.) Je naprosto fascinující, že se židovská diaspora za téměř dvě tisíciletí nerozplynula v národech, jež ji obklopovaly. Naopak, uchovala si své tradice, a hlavně svou víru. Po celou dobu čelila nepřátelství a nezřídka útlaku, to ji však paradoxně upevnilo.

V 18. a zejména pak v19. století se počínají v Evropě formovat moderní národy. Nevyhnulo se to ani Židům. Sionistické hnutí začalo koncem 19. století usilovat o návrat do původní vlasti. Palestina byla tehdy osmanskou provincií, zaostalou a chudou zemičkou, s hrstkou obyvatel, pouště střídaly bažiny. A pak se krok za krokem počal dít zázrak. Do země se začali vracet Židé (těch, kterých tu přežilo ta necelá dvě tisíciletí, nebylo přespříliš). Židé, kteří se v diaspoře až na výjimky nevěnovali zemědělství (a to ani díky omezením nemohli), se do něj pustili a země se začala před očima měnit. (Dnes je Izrael, krom toho, že je technologickou velmocí, významným exportérem zemědělských produktů.) Rozvíjely se i další segmenty hospodářství. Rostl hlad po pracovních silách a tak se do země začali stěhovat i Arabové. Mnoho z dnešních kovaných Palestinců, resp. jejich předků, přišlo do Palestiny relativně nedávno. Vlastně jen díky Židům...

V roce 1917 přislíbila Balfourova deklarace Židům jejich starou domovinu. Po válce se Palestina stala britským mandátním územím a v roce 1920 proběhla zásadní konference v San Remu. Židé byli uznáni coby původní obyvatelstvo Palestiny a byli považování za příjemce mandátu nad celou Palestinou. Z tohoto pohledu jsou tedy debaty o územích na západním břehu, Judsku, Samaří, bezpředmětné. Jedná se o židovská, tedy izraelská území. Třeba dodat, že to vše bylo o dva roky později potvrzeno Společností národů jako takovou. V tomto smyslu lze tak tvrdit, že pokud si státy jako Sýrie, Jordánsko, Libanon či Irák nárokují suverenitu nad svým územím, může tak stejně činit Izrael, a to nad celou kdysi Palestinou.

Mezi válkami rostlo napětí mezi arabským a židovským obyvatelstvem a též se začaly množit útoky Arabů na Židy, nezřídka velice brutální. A Židé se bránili. Na samý vrchol, až do fáze téměř občanské války, dovedl tuto vnitřní agresi velký jeruzalémský muftí Muhammad Amín Husajní. Britové obnovili pořádek a muftí musel uprchnout. Azyl našel v nacistickém Německu, kde se stal osobním přítelem Heinricha Himmlera. Po válce byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti, dožil však v poklidu v Egyptě. Jen dodejme, že synovec tohoto s nacisty úzce spřízněného „velikána“ se jmenoval Jásir Arafat. Inu, jablko nepadá daleko od stromu.

Britové se postupně pragmaticky od Židů odklonili k Arabům. Těch je poněkud více a navíc sedí na naftě. Začali tedy omezovat židovské přistěhovalectví. Podmínky stanovili v tzv. Bílé knize. I Angličané dovedli své úsilí k ostudným vrcholům, kdy po druhé světové válce blokovali lodě s židovskými imigranty, nezřídka lidmi, co v nacistických koncentrácích přežili holocaust. To se ovšem již naštěstí staly dominující světovou velmocí Spojené státy. President Truman velice napomohl vzniku židovského státu. Jeho postoje nestály na mocenském pragmatismu, leč na morálních základech. 29. listopadu 1947 přijalo VS OSN plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát, Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou. Pro Židy to nebylo příliš výhodné, jejich stát nebyl spojitý, prakticky byl nehajitelný. Přesto plán přijali. Na rozdíl od Arabů. Když byl 14. května 1948 vyhlášen Stát Izrael, napadly jej všechny sousední státy, ale i Irák. Na Izrael by si tehdy nikdo nevsadil. Stal se ale zázrak, a Izrael zvítězil. (Trochu to připomíná některé pasáže ze Starého zákona...)

Do hry se tehdy zapojilo i Československo, a to na té správné straně. Bylo ochotno dodat do embargované země zbraně. A také si je ovšem nechalo náležitě zaplatit. Nicméně to mohl být ten rozhodující moment. Příčina nebyla ovšem ani v altruismu, ani v touze po zisku. V podstatě šlo o kalkul Stalina, že se Izrael díky své protibritskosti zapojí do východního bloku a stane se jakýmsi sovětským trojským koněm na Blízkém a Středním východě. K tomu však nedošlo, Izrael se dal standardní demokratickou cestou a stal se součástí Západu, A z nás se stali nepřátelé...

Během a po válce za nezávislost zemi opustilo nějakých 700 tisíc Arabů. Zčásti byli i vyhnáni. Tím jako argumentem mávají všichni ti dnešní de facto židobijci. OSN dokonce zřídila speciálně pro pomoc palestinským uprchlíkům i zvláštní agenturu, UNRWA, jako pro jediné uprchlíky. Arabské země je nepřijaly, a tak žijí stále na okraji společnosti. Vůbec se ale nemluví o tom, že zhruba stejný počet Židů byl prakticky současně vyhnán z arabských zemí, kde žili po staletí. Že přitom přišli o všechen majetek, to se rozumí samosebou. Ty ovšem Izrael přijal. Nic tak nedokládá licoměrnost oněch „bojovníků proti sionismu“ jako toto, jako tato jejich slepota. Samozřejmě částečná a ryze účelová.

Dnes se Izrael stal regionální velmocí. Pokud se vědeckého a technologického pokroku týká, jde spíše o supervelmoc. Imponuje i jeho ochota a schopnost bránit se, a to za všech okolností. Přitom zůstává po všechen čas své novodobé existence demokratickou a svobodnou zemí. O to více je nenáviděn. Nenávist vůči Židům je ryze iracionální, přesto tu přečkává po mnoho staletí. Dnes jí na Západě holduje především levice. Ta to maskuje jako antisionismus, být rasistou už se dnes jaksi nesluší. Přispívají k tomu i početné a stále rostoucí muslimské minority v některých evropských státech. Ty se nesžily a nejspíš ani nesžijí se svými hostitelskými společnostmi, přesto jim zejména levicoví politici snaživě nadbíhají. Tomu odpovídají některé i až nechutné postoje Evropské unie. Dnešní Evropské unie. Třeba zdůraznit, že na tomto poli sehrává právě Česko velice pozitivní roli.

Židé dali světu monoteismus. Křesťanství vzniklo z židovství, svým způsobem totéž platí i o islámu. Naše civilizace stojí na židovsko-křesťanských základech, ať již se nám to líbí či nikoli. V té malé zemi to vlastně všechno začalo. Skeptik by řekl, možná to tam vše i skončí. Na závěr si dovolme ocitovat poznámku Jefima Fištejna, publicisty a moudrého člověka: Existence židovského národa je existencí lidstva v kostce.