Teror inkvizice nebo konec inkvizice v Čechách

A co nemoc, třeba zrovna šílená ohyzdná rakovina? Už jen říci to slovo a jde nám mráz po zádech. Ta „ona“ stejně jako všechny ostatní nemoci s námi přece nemají nic společného, spadli na nás odkudsi shůry coby nepatřičnost. Fuj, hnus…vždyť je to taková nespravedlnost dostat rakovinu!

Když otec, můj milovaný otec, zemřel na rakovinu tlustého střeva – přesně 6 měsíců před revolucí 17.5.1989, byla jsem hrůzou bez sebe. Z vitálního pracovitého odvážného mírumilovného člověka byla díky nemoci během pár měsíců ležící troska. Když přišel ze zahrady s rozseknutou hlavou, protože zavrávoral a spadl na konev, viděl jsem, jak ztrácí sílu a nechápala jsem proč to všechno a proč zrovna on! Úporně se nažil, vzdoroval, operace, vývod…

Jeho smrt jsem nesla těžce. Nemohla jsem se zbavit myšlenky: ´A nešlo mu nějak pomoci, aby nemoc zvládl a žil?´ Přišla revoluce a stalo se nevídané: držela jsem v rukou knihy poprvé u nás vydané – a v nich bylo o tom, že nemoci mají svou příčinu. L.Hay v knize „Miluj svůj život“, uváděla ke každé nemoci jakými neřádnými myšlenkami sebe člověk dovádí do stresu, jakou neláskou si nemoc tvoří. Že by na nás nemoc nespadla odněkud z nebe, jen tak sama od sebe?

Začalo mi docházet, že nejsme zvířátka - vedle viditelného těla oplýváme svým myšlením a to není nicota, nýbrž energie, mocná energie... kdy je v naší moci udržovat své tělo ve zdraví. Nebo dělat opak: nejenom drogami a nezdravým jídlem, ale i stresem si ubližovat - a to tak mocně, až tělu chybí energie k životu a začne nějakým způsobem chřadnout.

Prvotní hrůza, že si mohu myšlenkami ublížit, se přehoupla v nádherné zjištění, že je v mé moci své tělo podporovat tak, abych se udržela ve zdraví.

Jsou tu informace např. T.Dethlefsena „Nemoc jako cesta“ (Rakovinná buňka se rychle a chaoticky rozmnožuje bez ohledu na potřeby celku - těla. Je jenom zrcadlem - ukazuje, jak se chováme my... pokud se my lidé k sobě chováme bezohledně, bez ohledu na potřeby celku, kde bereme drzost stěžovat si na rakovinu?...). Informace o příčinách nemocí jsou i v knihách MUDr.Jana Hnízdila, ing.Jana Konfršta… všech, kteří nejednají jako inkvizice, která hlásá po staletí: "Mlčte, ve vaší moci není vůbec nic!"

A současná ´inkvizice´? Ta hlásá to samé: "Mlčte a nedovolte si přemýšlet o sobě jako o tom, kdo má cokoliv, co se týká člověka, ve své kompetenci!..." zdraví nevyjímaje...

A jak to tedy je? Platí, co řekl pan Jaroslav Dušek (vytrženo z kontextu) …“rakovina je volba lidí, kteří nenávidí život…“ nebo mají jedinou pravdu lidé popírající myšlenky člověka coby tvůrčí aspekt mající vliv i na lidské zdraví?

Onemocněl můj otec proto, že si zvolit „nenávidět život“? A co když bych to řekla jemněji: protože se desetiletí trápil v manželství, nenašli s matkou společnou cestu láskyplnosti, respektu, tolerance, nýbrž se téměř denně hádali… on nežil v lásce, projevoval vztek i bezmocnost...byl permanentně ve stresu... a svou situaci neřešil a nevyřešil... byl i nedobrým příkladem pro nás děti, kdy já osobně jsem na podobné chování (na ustupování před drsností partnera, na podřizování se a přizpůsobování jeho rozkazům) zdravotně zkolabovala, přestala jsem chodit... léčitel mi řekl, že jsem těsně před vypuknutím rakoviny... ale já jsem situaci řešila a vyřešila (jsem podruhé vdaná, patnáct let žiju z úžasným manželem)... A proto jsem nezamřela? Bylo by toto možné?

Mohla by být platná slova filosofa ing. Jana Konfršta „Každá nemoc je projevem nespokojenosti duše. Každá nemoc je nápověda duše, že něco neděláme řádně. Každá nemoc je nápovědou k růstu"... To si musí zvážit každý sám.

Já jsem se dlouho předlouho smrtí otce trápila, prostudovala jsem po revoluci veškerou literaturu o tvůrčí podstatě nás lidí, o možnostech být zdraví (sama jsem se vyléčila z chronické nemoci, a napsala i knihu Léčení příčin nemocí).

A došla si k poznání:

nic a nikdo zvnějšku nám nemoc nezpůsobí ani nás nemoci nezbaví, musíme se o to přičinit sami. Pokud na vyléčení nestačíme sami, děkujme lékařům za pomoc. Ale nebuďme pasivní, jak se otřepeme z nejhoršího, měňme vše nepatřičné (své vlastnosti, projevy nelásky) tak, aby došlo úplnému vyléčení a další nemoc jsme si nezpůsobili.

Kdo zůstane v nelásce a nepohodě, žije neúctu k daru života, darem života pohrdá. Nežije v lásce ale v opaku: v nenávisti vůči Pravidlům Božím.

Myslím si, že otec mohl žít, kdyby to, co ho trápilo, moudře a láskyplně řešil - a vyřešil. Kdyby nezůstával v zoufalství, kdyby miloval život natolik, že by mu stálo za to nezůstávat v bezmocnosti. Kdyby projevoval úctu k sobě, nelhal si, že žít vztahy bolavě stačí. 

Jenže staletý teror ´inkvizice´ se vryl pod kůži i jemu: nespoléhal na sebe, nevěřil si...

Inkvizitoři se už spolčili, od nich ´od vrchnosti´ přijde jen další a další teror postavený na lži.

Vyznat se v životě, místo nenávisti ´svítit´, to je heslo dne. A světlonošů je u nás dost. Na nás je: nastolit konec inkvizice v Čechách.