Stará mapa o ukrajinštině, ruštině, Sudetech i nostalgii po větším Maďarsku

Na mapě mj. uvidíte: Kde převažovali sudetští Němci, kde všude dominovali Ukrajinci a kde Rusové, kde se mluvilo keltskými jazyky, kam až sahal litevský jazyk, kde žili (a většinou ještě žijí) Maďaři mimo dnešní Maďarsko. Zachycuje také ještě řecké jazykové ostrůvky na tureckém pobřeží Malé Asie, byly tam ještě téměř půl tisíciletí po dobytí Cařihradu/Konstantinopole/Istanbulu Turky. Proč se toto vše změnilo, samozřejmě mapa říct neumí, proto se sluší přidat pod ni několik bodů.

Etnografická mapa Evropy (Carte Etnographique de l’Europe, 1918, autor J. Gabrys) má 104 let, vyšla ve švýcarském Lausanne. Těžko se tedy najde člověk, který by předpokládal, že švýcarská mapa z roku 1918 – pokud jde o popis toho, jak se kde doopravdy mluvilo – např. nadržuje Ukrajincům vůči Rusům, nebo třeba Řekům vůči Turkům. Ukazuje, jak vypadala Evropa před 104 lety z hlediska etnického a jazykového složení. Nakoukněte, je to víc než zajímavé:

Krátký komentář v bodech:

1. V naší zemi si na mapě nemůžeme nevšimnout oblasti, kde tehdy tvořili většinu sudetští Němci. Přišli k nám zpravidla ve 13. století nebo i později - proto je jasné, že každý jeden z nás (pokud se nedávno nepřistěhoval z velké dálky) je má mezi svými přímými předky - avšak po zabrání Sudet Hitlerem, po nešťastném příklonu na jeho stranu, po přijetí německého občanství, po okupaci zbytku českého území a osvobození byli vysídleni do Německa a Rakouska.

2. Pro mnohé překvapivá bude tehdejší etnická mapa Krymu: vnitřním oblastech dominují Krymští Tataři a vnějším okolo pobřeží Ukrajinci, nikoliv Rusové. Ti tam (většinově) přicházeli až „za odměnu" během SSSR.

3. Ukrajinština (a Ukrajinci jako národ) naprosto dominovali i na Donbasu, což se částečně udrželo až dodnes (před rokem 2014 poměr zhruba 60:40 s většinou Ukrajinců, i když ruštinu nebo směs suržyk tam používali i někteří Ukrajinci, kteří se necítí být Rusy).

4. Ukrajinsky se však před 104 lety mluvilo dominantně ještě i na východ i na sever od Charkovské, Doněcké a Luhanské oblasti, tedy na území dnešní Ruské federace. O Taganrogu (ukr. Tahanrih) jsem to věděl, nevěděl jsem to o oblastech na sever od východní Ukrajiny přes Belgorod až někam po Kursk. Ukrajinština a ruština jsou od sebe podstatně více vzdáleny než čeština a slovenština, ale je možné, že tehdy mohl existovat postupný jazykový přechod, případně směs - něco jako dnešní suržyk, jehož mluvčí se však považují za Ukrajince. Pokud se nemýlí moje zdroje (a pravděpodobně ne), i z ukrajinských politiků posledních let mluvili v dětství mnozí rusky: mj. i prezident Zelenskyj, předchozí prezident Porošenko, bývalá premiérka Tymošenková. Všichni dnes používají ukrajinštinu a mají silně proukrajinské postoje (nikdy se necítili být Rusy, tak jako anglicky mluvící Irové se necítí být Angličany, a přesto irsky doma nemluví). Na ukrajinštinu dnes zcela nebo dvojjazyčně v důsledku ruského útoku přechází stále více lidí na Ukrajině, kteří mluvili rusky či suržykem, někteří zůstávájí u ruštiny nebo suržyku. Jazyk přece za nic nemůže.

5. Jak došlo na Donbasu i v ruských příhraničních oblastech k takové změně, která částečně východ a jihovýchod Ukrajiny a zcela ruská území u hranic poruštila? Jedním z důvodů je Holodomor, genocida spáchaná (převážně) na Ukrajincích Ukrajiny i Ruska v letech 1932-33, dále industrializace a stěhování národů v rámci SSSR (násilné i „za odměnu”) a silný politický tlak na porušťování. To se podařilo většinově v Bělorusku a na Krymu, o něco méně na východě Ukrajiny a nejméně v centrálních a západních oblastech Ukrajiny. Není to tedy tak, že východ Ukrajiny odjakživa mluvil rusky, ba naopak jihozápadní Rusko mluvilo ještě před sto lety v mnoha oblastech ukrajinsky. V JZ Rusku už z toho zbylo zpravidla jen vyslovování G jako H (typické pro ukrajinštinu a běloruštinu). Jediný prezident SSSR Gorbačov se narodil ve vsi Privoľnoje Stavropolského kraje, asi 300 km na východ od východního cípu Krymu, a protože šlo stále ještě o smíšenou oblast, kde žilo hodně Ukrajinců (jeho otec byl Rus a matka Ukrajinka), zpívá si v posledním dokumentu Vitalije Manského Gorbačov.Ráj (ukázka) napůl ukrajinsky ukrajinskou písničku Stojiť hora, vysokaja, a pid horoju zelenyj haj... („pid” = ukr. „pod”). Sám si občas při neformálním hovoru ještě jako prezident říkal Horbačov. Část jeho příbuzných padla za oběť Holodomoru.

6. Ruština neměla v té době podle mapy v Evropě mnohonásobně větší území než ukrajinština, protože měla více (a větších než dnes) území a ostrůvků mluvících ugrofinskými, turkickými, kavkazskými a dalšími jazyky. I tyto ostrůvky jsou dnes z velké části poruštěny.

7. „Plivat na zem a mluvit bretonsky se zakazuje“, bylo prý ještě po 2. světové válce napsáno na cedulích v Bretagni. Z dnešního pohledu nepřijatelné, ale není to tak dávno, co jazyková diskriminace existovala i ve Francii. Keltská bretonština byla před sto lety živým jazykem a dnes je Bretagne pofrancouzštěna.

8. „Keltštiny“ však byly i jinde, jako např. ve Walesu (částečně dodnes) nebo v části Skotska a Irska. Irové i naprostá většina Skotů dnes mluví anglicky, nepovažují se však za Angličany. Což je určitá analogie k některým jinak než ukrajinsky mluvícím Ukrajincům, kteří mluví buď rusky nebo suržykem (směs ruštiny a ukrajinštiny) a kteří mají přesto většinově blíž k ukrajinsky mluvícím spoluobčanům (s povědomím, že „prarodiče ještě mluvili ukrajinsky“) než k útočícímu státu, který je chce anektovat.

9. Maďarština na mapě (a zčásti dodnes) přetéká přes hranice dnešního Maďarska, do všech sousedních zemí. Mnoho Maďarů má pocit, že byl jejich stát příliš okrájen, a odtud zřejmě pramení i nedávná událost s velkomaďarskou šálou na krku premiéra Orbána, i jeho politika vůči Ukrajině, kterou lze zřejmě označit za nejméně vřelou mezi vládami EU vůbec. V pásu kolem města Berehovo žije mnoho maďarsky mluvících obyvatel Ukrajiny. Žijí však i na Slovensku, v Rumunsku, Srbsku. Zabírání sousedních území je Pandořinou skříňkou, která by se neměla otvírat, jak vidíme při pokusu Ruska – rozlohou největšího státu světa – přiobsadit si další území. Bez bojů o území byla Evropa lepším místem k životu a i naším (českým) zájmem je, aby se toto konání nevyplatilo a do budoucna nedělo.

10. Obtížné řecko-turecké vztahy: Možná z mapy pochopíme, proč Řecko i přes velké dluhy udržuje silnou armádu. Na pobřeží Turecka vidíme ještě před sto lety řecky mluvící ostrůvky, které tam dnes už nejsou. Malá Asie kdysi mluvila mj. řecky. To je dnes už minulostí.

Nekonzistentní postoje části české opozice

Většinou vidíme politicky konzistentní postoje. Např. země, které mají autonomní oblasti či menšiny, které by se případně mohly/chtěly odtrhnout a vytvořit samostatný stát, neuznávají podobně odtržené státy. Např. není náhoda, že Španělsko (s Katalánskem a Baskickem) nebo Slovensko (s maďarsky mluvícími oblastmi) neuznalo Kosovo jako samostatný stát. Podobně by mělo být logické, že Česko se svojí zkušeností odtržení Sudet (po kterém se země stala nebránitelnou) nebude podporovat odtržení žádné části Ukrajiny, ať už je tam etnických Rusů silná menšina (Donbas) nebo mírná většina (Krym před anexí). Anexe Krymu usnadnila útok na další území Ukrajiny, tak jako anexe Sudet usnadnila obsazení zbytku českého území.

Logika otevřené nebo skryté podpory nároků Ruska na území Ukrajiny tedy z českého pohledu (o to víc z tzv. národně orientovaných stran) nedává smysl, ale – světe div se – národně orientované, nebo se tak tvářící strany nemají s podobnými postoji problém. Člověk by čekal, že když už je jedna z opozičních stran (SPD) spíše protiukrajinsky/prorusky naladěna a vidí na Ukrajině „nacionalistické tendence“ (nemělo by jí to být blízké?), budou ty další (Trikolora, PRO) hledat voliče, kteří jsou nespokojeni s vládní energetickou politikou nebo podřízeným chováním vůči EU a Německu, ale protiukrajinské postoje mít nebudou, protože chtějí oslovit jiné voliče. Jenže tomu tak není, možná je takových voličů příliš málo – téměř všechny nově vznikající nebo menší opoziční strany částečně rezonují s protiukrajinským a proputinským viděním konfliktu, nebo minimálně říkají to, co Putin potřebuje. Odlišují se pouze Svobodní, kritičtí ke Green Dealu a hyperregulaci z EU, ale nepodléhající putinskému vidění konfliktu. Díky za to.

KAREL MACHALA