Spojené státy Velkého Rakouska (1906): Ztracená šance na mírovou Evropu

Tento návrh představoval radikální přestavbu rakousko-uherské monarchie, která se topila ve vnitřních etnických napětích. Měla se proměnit ve federaci rovnoprávných národů — model, jenž by předběhl evropskou unii o téměř celé století. Místo toho však smrt Františka Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914 vedla ke světové válce a nakonec k rozpadu samotného císařství. Rakousko-Uhersko bylo v roce 1900 domovem pro více než 50 milionů lidí a jedenáct hlavních národnostních skupin: Němci (včetně Rakušanů), Maďaři, Češi, Slováci, Poláci, Ukrajinci (Rusíni), Rumuni, Slovinci, Chorvati, Srbové a Italové. Jenže moc a rozhodovací pravomoci byly koncentrovány především v rukou Němců a Maďarů, kteří tvořili asi 45 % populace.

Zbylých 55 % žilo pod silným tlakem germanizace či maďarizace, zejména v oblasti školství, úředního jazyka a zaměstnání. Jazykové otázky byly výbušné — například v českých zemích či v Haliči (dnešní Polsko a západní Ukrajina). Nejen menšiny, ale i celé národy se cítily utlačované, což vedlo k rostoucí frustraci a radikalizaci. Arcivévoda František Ferdinand nebyl typickým Habsburkem. Měl pověst muže hluboce spravedlivého, citlivého na etnickou rovnost, a co bylo na tehdejší dobu zcela výjimečné — byl oddaným manželem ženy „nižšího“ původu, Žofie Chotkové, a miloval slovanskou kulturu. Jeho plán, formulovaný ve spolupráci s Aurelom Popovicim, počítal s přeměnou říše na federaci až 16 autonomních států podle etnického klíče. Mezi nimi měly být například:

• Český stát (Bohemia a Morava)

• Slovenský stát

• Rumunský stát (včetně Sedmihradska)

• Slovinský stát

• Chorvatsko

• Srbsko

• Západní a Východní Halič (Polsko a Ukrajina)

• Szeklerland (maďarsko-rumunské pohraničí)

• Německé enklávy s vlastními kulturními právy

Každý stát měl mít vlastní samosprávu, jazyk a kulturní autonomii, zatímco zahraniční politika, obrana a finance by zůstaly v rukou centrální vlády ve Vídni. Reakce na návrh byla smíšená. Mnozí menší národy jej přijaly s nadějí — mohl to být kompromis mezi autonomií a stabilitou. Největší odpor ale přišel z Maďarska. Maďarští aristokraté a nacionalisté, kteří se od roku 1867 těšili téměř rovnoprávnému postavení s Rakušany, se báli ztráty moci a vlivu, zejména nad Slováky, Rumuny a Chorvaty. Ani německý nacionalismus nebyl vstřícný: narůstající germanizační snahy a strach ze ztráty dominantního postavení Němců vedly k odporu i z druhé strany. Evropské mocnosti také pohlížely na plán s podezřením — přestavba mocné monarchie mohla narušit křehkou rovnováhu sil na kontinentě.

V červnu 1914 byl František Ferdinand zavražděn v Sarajevu. Jeho smrt rozpoutala první světovou válku a zničila poslední naději na mírovou přeměnu mnohonárodní říše. Po válce se Rakousko-Uhersko rozpadlo na národní státy, často plné vzájemné nenávisti, hranice byly překresleny, ale problémy nezmizely. Zatímco projekt „Spojených států Velkého Rakouska“ zůstal jen návrhem na papíře, jeho duch ožil znovu o mnoho desetiletí později — v Evropské unii. I ta je pokusem spojit národy do federace rovných, s respektem k jazykové a kulturní odlišnosti, v míru a spolupráci.

Die Vereinigten Staaten von Groß-Österreich byla možná největší zmeškanou příležitostí moderní Evropy. Místo války a destrukce mohl vzniknout pluralitní, multikulturní stát, který by předběhl dobu. A snad i zachránil Evropu před krví 20. století. V době, kdy opět rostou nacionalistické nálady a strach z jinakosti, stojí za to připomenout si, že návrh z roku 1906 nebyl slabostí, ale vizí síly skrze spravedlnost a rovnoprávnost.