Souboj titánů

Tradičně jsou v evropské kultuře respektovány dva způsoby vztahování ke světu: řád racionální, charakterizovaný analytickým, lineárním myšlením spojovaným s činností levé hemisféry, a řád poetický, který se projevuje uměleckou činností – zde dominuje hemisféra pravá. Představitelé obou těchto přístupů se v životě, kromě charakteristického způsobu myšlení, chovali v zásadě podobně. Spořili, pracovali, lhali, opíjeli se. Někteří nekradli.

V mládí jsem se pokládal spíše za oběť aktivity své levé hemisféry. Dnes mi připadá, že pravá hemisféra má nade mnou stále větší moc. Chvíli jsem se snažil pochopit situaci kolem jmenování Turka, ale nakonec jsem rezignoval a nechal se zcela ovládnout svou pravou hemisférou.

Oba sošní, krásní muži. Silní a zdraví, svalnatí a mocní jak olympští bohové, kteří se střetli v nesmlouvavém boji o přízeň přelétavé Afrodity. A my ostatní – prostí, všedními starostmi obtížení lidé, muži v montérkách, ženy v legínách, transmuži ze Škodovky a z posledních povrchových dolů, transženy z textilek, gayové, lesbičky z ČT – jen přihlížíme a snažíme se pochopit tento epochální souboj.

Část společnosti, která si stále myslí, že představuje racionální jádro národa, se až dojemně snaží tento střet analyzovat tradičním investigativním způsobem. Já k lidem důvěřujícím analytickému, břitvě podobnému ostrému rozumu nepatřím. Má mysl je myslí dadaistického umělce s příměsí surrealismu.

Místo symbolů výrokové logiky a sémantiky můj telencefalos generuje sled obrazů. Vidím místnost ozářenou světlem drahých lustrů a reflektorů, kde Karel Gott tančí s Horákovou na charitativním plesu České televize pro sirotky válečných zločinců. V první řadě je sledují všichni ředitelé ČT v dokonale padnoucích oblecích, kde pozorovatel jen tuší kontury jejich hýžďových svalů v luxusních kalhotách od Versaceho. Děti – malé, hezké, žvatlající – některé v kočárcích věnovaných nadací bratrů Kukotových, jiné s dudlíkem osobně vyrobeným a věnovaným velkokněžnou z Pičína. O jejich pohodu se starají kouzelně oblečené hostesky ze spolupracující zahraniční nadace Edy Epsteina.

Má neklidná mysl mě vzápětí přenáší na závodní okruh kdesi v severních Čechách. Všude plno lidí – někteří fandí, jiní stojí frontu na WC. Na trati právě probíhá závod motorky a auta. První kolo, druhé, páté… už ani nevím, jestli motorka stíhá auto, nebo auto motorku. Napětí mě strhne natolik, že začnu pociťovat hlad a jdu si koupit párek v rohlíku. Na tribuně málem vrazím do náčelníka Siouxů Tangua, který bez znalostí západní medicíny zoufale hledá v davu nervové zakončení kořene svého jazyka.

Nyní se zamysleme a použijme obě hemisféry. Doba, kterou tak důvěrně známe – kdy prášky na cholesterol byly stále menší a auta stále větší – se zdá nenávratně končit. Čeká nás éra, kdy prášky na cholesterol budou stále větší a auta stále menší. Tato doba poskytne řadu příležitostí lidem se širokým oesophagem, kteří budou schopni velké tablety polykat bez potíží. Naopak ti, ke kterým příroda nebyla tak štědrá, budou ohroženi předčasným úmrtím nebo odsouváni na periferii veřejného zájmu.

A přesto zůstávám optimistou. Věřím, že pokroky v medicíně přinesou dost plastických chirurgů ochotných i schopných vstup hltanu rozšířit – protože v éře laissez-faire se nakonec vždy najde někdo, kdo dokáže přizpůsobit lidské tělo novým trendům rychleji než lidská společnost sama.