Sociální pojištění jako protiinflační dluhopis, který nejde rozkrást
Štíhlý stát
Když se v hospodě řekne „důchodový systém“, polovina lidí protočí panenky a druhá začne mluvit o „černé díře“, kam mizí jejich peníze. Jen málokdo si ale uvědomuje, že průběžný systém sociálního pojištění – ten, kde dnešní pracující platí penze dnešním důchodcům – je ve skutečnosti jednou z nejchytřeji vymyšlených forem dlouhodobého finančního nástroje. A když se na něj podíváme bez ideologických brýlí, je to vlastně protiinflační dluhopis, který nikdy neztratí hodnotu.
Princip je jednoduchý: celý produktivní život „investujeme“ povinně část výdělku do systému, z něhož se vyplácí penze současným seniorům. Až zestárneme, totéž budou dělat mladší generace pro nás. Výnosem z této celoživotní investice je pravidelná měsíční penze – tedy státem garantovaný příjem.
Je to podobné jako u protiinflačního dluhopisu: také tam stát slibuje, že nám po určité době vrátí peníze navýšené o inflaci. Rozdíl je jen v tom, že zde výnosem není jednorázová částka, ale celoživotní peněžní tok, který se pravidelně valorizuje podle růstu cen a mezd. Jinými slovy – průběžný důchodový systém chrání naši kupní sílu v čase.
Zastánci kapitálového systému často argumentují vyšším výnosem z fondů. Jenže to má jeden drobný háček: fondy mohou zkrachovat, ztratit hodnotu, přijít o investice nebo být „privatizovány“ v nejhorším slova smyslu – rozkradeny. Historie posledních třiceti let zná až příliš mnoho příkladů, kdy sliby o bezpečných fondech skončily jako luxusní auta manažerů investičních společností.
Průběžný systém tuto slabinu nemá. Protože peníze do něj neleží někde na účtu, který může někdo vytunelovat – okamžitě proudí dál. Co přiteče z výplat pracujících, odteče seniorům. Není tu žádný „balík“, který by se dal rozkrást, a to je paradoxně jeho největší síla.
Základní logika průběžného systému má ještě hlubší význam než pouhou finanční jistotu. Edmund Burke kdysi popsal společnost jako „společenství mrtvých, živých a dosud nenarozených“. A právě důchodový systém je jedním z praktických projevů této myšlenky:
Mrtví nám zanechali systém a infrastrukturu, z níž čerpáme.
Živí přispívají na důchody těm, kteří pracovali před nimi.
Dosud nenarození to jednou udělají pro nás.
Každá generace se tak stává článkem řetězu, který spojuje minulost s budoucností. Důchodový systém je ve skutečnosti smlouvou mezi generacemi – tichou dohodou, že se o sebe navzájem postaráme.
Ano, průběžný důchodový systém je nucený. Nikdo se vás neptá, zda se chcete zapojit. Ale stejně nucená je i realita stáří – a v ní se hodí mít jistotu. Sociální pojištění tak můžeme chápat jako neprodejný, neobchodovatelný protiinflační dluhopis s garantovaným výnosem, který nejenže odolává inflaci, ale navíc vytváří něco, co žádný fond neumí: vzájemnou solidaritu napříč generacemi. A to je možná důležitější než jakýkoli procentní výnos.