Skleníkové děti, generace alfa a neofobie

Nemám nic proti alternativě, dokonce ani proti tzv. „nevýchově“ (tam hraje roli vzájemný respekt, partnerský vztah rodič-dítě, svoboda a odpovědnost, dítě se učí od rodičů, ale zároveň je jim učitelem). Jsem velkým zastáncem přirozenosti. Na otázku „jak jste vychovali své děti?“ mohu odpovědět „asi dobře“. Dokáží se s námi jako už dávno dospělí bavit, dokáží nás mile překvapit, ale už dávno vylétli z hnízda a žijí si své životy po svém. Dcera už je sama maminkou, a tak okouší rodičovství na vlastní kůži.

„Jak jste to dokázali?“ Na to odpovědět neumím, resp. mohu jen říct, co a jak jsme dělali. Hráli si s nimi, četli a vyprávěli pohádky, vytvořili domov, který nebyl „zlatou klecí“, kde nebylo vždy perfektně uklizeno, ale sídlila v něm láska, otevřenost a důvěra. Dětem jsme dali určitý prostor pro jejich seberealizaci, avšak určili jsme jim i hranice. Měly svůj díl svobody a nezávislosti, tj. poskytli jsme jim důvěru, ale oplátkou po nich chtěli odpovědnost. Nechali je získávat vlastní zkušenosti (tzv. „nabít si hubu“) a nekoupili jsme jim vše, co si zamanuly.

Když nepomohla domluva, někdy přišlo na řadu i plácnutí přes zadek. Ne vždy jsme se shodli, co maminka zakázala, tatínek povolil, či naopak. Ale tím se člověk učí, jak děti, tak rodiče.

V přírodě zvířecí matky vědí, co mají dělat, co jejich mládě vyžaduje. Lidské maminky to také věděly, ale nějak to zapomněly. Maminky se dnes bojí vychovávat své děti intuitivně, zkrátka vycítit, co dítě chce, co potřebuje. Ale možná se k tomu už některé vrací. Většinou se ale vzdělávají a aplikují rady odborníků a máme tu „kult dítěte“, z dítěte musí vyrůst osobnost a my (dokonalé vzdělané matky) ji z něj „vytesáme“, ať se mu to líbí, či ne.

Na základě maminčiných představ má z dítěte vyrůst sebevědomý, samostatný, cílevědomý a odpovědný mladý člověk. A místo něho tu je nesamostatný, rozmazlený a líný fracek, který se mamince ke stáru za tu péči „odvděčí“. Kde udělaly soudružky maminky chybu?

Pokud si maminky „pěstují děti ve skleníku“, zametají jim cestičku, všude je doprovází, mají je pod neustálou kontrolou, mají o ně takový strach, že jim nedovolí samostatný (nehlídaný) pohyb, rozmazlují je, nechají tak „osobnost“ dítěte vyrůst až „do nebes“. Ovšem místo ráje nastává spíš peklo.

Některým dětem je ve „skleníku“ tak dobře, že z něho nechtějí vylézt, některé děti naopak, když vyrostou, tak se snaží ze „skleníku“ co nejdřív utéct, protože další pobyt je pro ně nesnesitelný.

Než vychovávat děti dle Příručky jediné správné (moderní a pokrokové) metody výchovy, je lepší tápat, dělat i chyby, a děti milovat a respektovat. Lásku děti vycítí a později ocení. Takový je přirozený běh věcí.

Dnes je to ale složitější, protože nám do toho vstoupily mobily, tablety, sociální sítě, zkrátka technologie, s nimiž už je tzv. generace alfa (děti narozené po roce 2010) tak srostlá, jako žádná jiná generace před nimi. V téhle oblasti už tu máme generační propast, ale nelze paušalizovat.

Z magazínu MF Dnes jsem se dozvěděl, že jsem neofob, tj. člověk, který má strach z nových věcí. Není tomu tak, obecně mi změny nevadí a některé postupy v oblasti IT mi zjednodušily práci a naučil jsem se s webovými stránkami, s mnohými programy, ale už mi to stačí.

Nechci být zahlcen informacemi nad zdravou míru. Mobil je užitečná věc, je to dobrý sluha, ale zlý pán. Nechci mu otročit a nechci, aby systém toho zneužíval ke špehování a k prolamování soukromí. Též mi vadí zběsilá rychlost zavádění novinek v této oblasti. Zkrátka vidím i druhou stranu mince.

Musím mít brýle na čtení a nechci si kazit zrak zíráním do mobilu, nehledě na to, že ho občas zapomenu, nebo si ho dokonce nechám doma. Proto se většinově vyhýbám aplikacím, neříkám, že jsou špatné, ale nemám potřebu si je stahovat, obzvlášť na každou blbost. Nebojím se toho, ale nemám chuť, nebaví mě to. Jsem tedy technologický debil, ale nejsem technologický dement. Debil znamená, že s tím neumím tak dobře zacházet a to, že nejsem dement, znamená, že mě to neovládá, že zkrátka můj mozek používá ještě své rozvinuté klasické lidské synapse, a ne ty zploštělé (spíše virtuální).

Vím, že působím jako fosil z pravěku, přesto, když se něco chci a potřebuji naučit, požádám své děti a ty mi v tomto ohledu pomohou. Radši platím hotově, chodím do malých krámků a vyhýbám se sociálním sítím. Stačí mi klasický internet, e-mail, blogy a weby (vč. těch mých, které jsem se nějak ovládat naučil) a tady jsem neofobií rozhodně netrpěl, přesto, že to pro mě byla velká změna a vyžadovalo to nějaké učení a pochopení. Ale to jsem chtěl. A v tom je ten zásadní rozdíl, protože apky nechci, kdybych chtěl, už je dávno mám.