Rok 1849: Když naděje zamrzla – desetiletí Bachova absolutismu v českých zemích
Doba temna
Rok po revoluci a už bylo po nadějích. V ulicích Prahy už nevlály prapory revoluce, ale jen vývěsky nově jmenovaných úředníků. Tam, kde ještě loni hořela touha po svobodě, teď tiše klapala pera okresních hejtmanů. Psal se rok 1849 a začínalo desetiletí Bachova absolutismu – éra, kdy svoboda dostala cejch nepořádku a řád se stal jediným zákonem.
Co se stalo s těmi, kteří ještě v roce 1848 volali po ústavě, federaci a rovnoprávnosti národů? Byli rozpuštěni. Doslova. Kroměřížský sněm, poslední naděje českých i rakouských liberálů, byl 7. března 1849 císařem rozpuštěn. A místo živé debaty přišla Stadionova ústava, vnucená shora, bez diskuse. A brzy poté ani ta už neplatila – jen papír, který měl umlčet minulost.
Možná vás překvapí, že Alexander Bach byl zpočátku liberál. Ještě v roce 1848 podporoval svobodu tisku. Ale to je právě na moci to děsivé: jak rychle umí přesvědčit, že svoboda je luxus a že nejdřív musí být pořádek. A pořádek udělali. Bach jako ministr vnitra vytvořil systém, který proměnil monarchii ve stroj. Tichý, byrokratický, dokonale organizovaný – a zcela nesvobodný.
Parlament byl zrušen. Český sněm? Neexistuje. Jazyková práva? Zapomeňte. Český venkov i města se ocitají v moci okresních hejtmanů a krajských úřadů, kteří přímo podléhají Vídni. Čeština mizí z úředních spisů, zůstává jen v kostelech a školách, kde to ještě Vídeň strpí – pokud se moc nemluví o politice. Zatímco dřív bylo město plné plakátů a petic, teď se každý nový leták musí schválit. Každá schůze? Předem oznámit. Každý cestující? S pasem. Všude policie a cenzura – tichá, ale důsledná.
Je tu ale ten paradox: Bachova éra nebyla jen dusivá, ale i modernizační. Železnice rostly jako houby po dešti, Praha se spojila s Vídní a Morava s Ostravou. Průmysl šlapal, vznikaly banky, školy, nové fabriky. Jenže za jakou cenu? Svobodu slova nahradil parní kotel. Nešlo o rozvoj pro člověka, ale pro stát. Vznikla z toho impériální ekonomika, ne svobodná občanská společnost.
A když ještě někteří doufali, že se aspoň ústava udrží, přišel rok 1851 a s ním tzv. Silvestrovské patenty. Definitivní pohřeb iluzí. Zrušily i to málo, co ještě zůstalo z konstitucionalismu. Monarchie se zcela vrací k absolutismu, tentokrát ve „vylepšené“ podobě: moderní, úřednické, centralizované.
Bach chtěl vytvořit stát poslušných občanů. A dočasně se mu to povedlo. Češi se stáhli – z politiky do kultury, z barikád do knihoven. Místo peticí psali romány, místo manifestů hráli divadla. Vzniká generace, která se politice vyhýbá – ale nezapomíná. Protože to největší nebezpečí není režim, který zakáže svobodu. Ale režim, který vás přesvědčí, že už ji vlastně ani nepotřebujete.
Možná se vám zdá, že Bachův absolutismus je jen stará kapitola. Ale stačí se rozhlédnout. I dnes se najdou tací, kteří tvrdí, že svoboda je zbytečný chaos a že radši dobrého správce než svobodného občana. Že je lepší fungující systém než svobodná, ale hlučná demokracie. Rok 1849 nám ale připomíná, že i když se svoboda na chvíli odmlčí, její semínka klíčí dál. A že úřednický režim může vést stát, ale nikdy ne národ. Protože národ – ten se tvoří svobodou. Ne směrnicemi.