Proč adorujeme lékaře a ne automechaniky?
Práce jako práce
Jestli mi něco za covidu extrémně lezlo na nervy, tak to bylo doopravdy stupidní zbožšťování zdravotníků. Jako kdyby byli jediní, kdo něco dělají a na kom stojí a padá chod státu a přežití lidstva. Tuhletu výlučnost bílých plášťů nechápu dodnes.
Před pár dny jsem musela dát auto do servisu, protože mělo nalomený podběh u předního kola. Automechanici jsou tu extra rychlí, většinou tam káru ráno zavazete rozbitou a po obědě si můžete dojít pro opravenou. Když jsem za pár hodin startovala, abych si uzdravené auto odvezla, říkala jsem si, jaký je ten chlapík borec, že motorům a dalším součástem samohybů rozumí, a co bych asi tak dělala, kdyby neexistoval on ani jemu podobní.
Stejně jako zdravotníci by proto zcela logicky měli být ceněni ti, kdo nám spraví záchod, nebo lidi, kteří umí udělat rozvod elektriky, říkám si. Vždyť bez nich by ani slavní lékaři nemohli "zachraňovat lidské životy" (což je navíc diskutabilní, ale dejme tomu, že to tak je). Já sama proto nemám problém automechanikovi zaplatit, kolik si řekne, protože si jeho práce vážím, a častokrát se spíš divím, že je to tak málo. Nerozumím tomu, jak se vůbec dá takto podnikat.
Je škoda, že si jako společnost mnoha prací víc nevážíme a že je prostě nebereme jako stejně dobré (vždyť si představte, co by se dělo bez popelářů nebo bez prodavaček - ne samoobslužné pokladny je fakt nenahradí, to je peklo na Zemi a strašlivé plýtvání mým časem). Kdybychom to dokázali, možná by pak víc mladých uvažovalo o zajímavé práci rukama a ne o naprostých koninách.
Dokonce si myslím, že by pak řada lidí prožila dobrodružnější život než ti, kdo sedí v kancelářích a vyrábí zbytečné "hodnoty" pro nadnárodní korporace tím, že cosi doplňují do excelových tabulek. Dívám se na takové smutné pracanty vždycky, když jdu s dcerou na rovnátka. Ortodoncie totiž sídlí v obří skleněné kostce v centru Brna, naproti ní jsou kanceláře, jejichž "obyvatele" máte jak na dlani.
Naposled jsem tam zažila zajímavou scénu - v oněch neútulných místnostech seděli mladí chlapíci, kteří koukali na monitory. Okna, za nimiž se hmoždili s klávesnicemi, myli jiní dva týpci. Zavěšeni na lanech systematicky se záviděníhodnou rychlostí, jíž doma nikdy nedosáhnu, stírali špinavou pěnu. Moje dcera je pozorovala a pak sama od sebe pravila, ať se na to podívám, jaký že je rozdíl v pracech těch lidí a o kolik jsou na tom myči oken líp. Ona sama v kanceláři nikdy sedět nechce, touží mít plodnější život. Snad se jí to vyplní.