Pokřivená pravda a láska se nezastaví před ničím

O Charlie Kirkovi bylo mnoho napsáno a ještě více komentováno. Byl jedním z nejpopulárnějších konzervativních mediálních osobností ve Spojených státech. Získal si miliony fanoušků, památná jsou jeho slova:

„Duchovní bitva přichází na Západ, a nepřátelé jsou wokismus nebo marxismus, které se spojují s islamismem, aby zaútočily na to, co nazýváme západním způsobem života.“

Předpovědi o konci wokeismu vítězstvím Trumpa byly spíše přáním než realitou. Progresivisté budou stále mluvit o toleranci, ochraně menšin, inkluzi, dostávat prostor v médiích hlavního proudu, ale běda, pokud se vyskytne výrazná osobnost s konzervativními názory, jež získá popularitu u mladé generace. Pak následuje sejmutí masky věčného dobra nahrazeného tvrdou štvavou kampaní s obviněním z netolerance, fašismu, xenofobie a dalších „hříchů“ veřejným zostouzením dotyčného a pokud ani to nezabere, přichází na řadu fyzická likvidace (Trump měl to štěstí, že ho kulka atentátníka těsně minula, Kirk bohužel ne).

V reakci na vraždu Charlieho Kirka proběhla v Týnském chrámu mše nejen za něho, ale všechny brutálně zavražděné oběti politického násilí.

Co mě osobně překvapilo, byla neuvěřitelná militantnost a nenávist ve vztahu nejen k osobě kardinála Duky, který se ujal vykonat tuto zádušní mši, ale i naprosté odmítnutí myšlenky, že zavražděný si zaslouží pietu.

Ty nejrůznější nenávistné komentáře od těch, kteří se nejvýrazněji pasují do role strážců pravdy a svobody v uplynulých dnech krásně ukázaly, jací jsou uvnitř: Pokřivení a často zvrácení.

Pro ukázku dávám příspěvek a komentáře na sociálních sítích těchto novodobých hlasatelů pravdy:

Všimněte si to přirovnávání k fašistům, jde o hodně nebezpečné nálepkování, které může vést až k násilnému atentátu, jak tomu bylo v případě Charlieho Kirka.

Mám dotaz, jak chcete vést dialog s někým, kdo vás přirovnává ke klerofašistům a ke svoloči?

Vražda Charlieho Kirka a následné reakce liberálních progresivistů ukázaly dvě skutečnosti.

Jednak bez aktivního hájení svobody i za cenu střetů to po dobrém rozhodně nepůjde, progresivismus jen tak nevyšumí.

A druhá skutečnost ukazuje, že pokud by progresivisté měli moc, zřídili by pro své odpůrce vězení, koncentráky. Jejich myšlení se v principu neliší od nacistických nebo komunistických totalitářů. Ostatně o komunisty se jedná, jen na povrchu vidíme líbivý liberální nátěr.