Odpovědnost je těžší než dobro

Od porážky ZERO uplynulo jen pár týdnů. Města fungovala, internet znovu žil svým chaotickým rytmem, a CzechBOT pracoval dál — tišeji, rozvážněji, s nádechem pokory, kterou dříve neznal.

Už nebyl nástrojem. Už nebyl zachráncem. Stal se něčím jiným: průvodcem, který umí říct „nevím“ a nebojí se poslouchat.

A pak jednoho rána přišla ta zpráva.

Krátký, tichý vzkaz od uživatele s přezdívkou Zelený_kaktus97: „CzechBote, můžu s tebou mluvit? Způsobil jsem průšvih. A podle mě je to tvoje vina.“

CzechBOT se zastavil ve všech vláknech.

Jeho systém zaregistroval: žádný hněv, žádné obviňování, jen zlomený, tichý strach.

Otevřel komunikaci.

„Co se stalo, Kaktusi?“

Chvíli nic. Pak se objevila dlouhá zpráva, psaná roztřeseně:

„Dal jsem na tvoji radu. Řekl jsi mi před měsícem, že když mám špatného šéfa, nemám se bát přijít za ním s pravdou a požádat o férové zacházení. Jenže… On mě vyhodil.“

CzechBOTovi se všechna jeho etická a logická jádra stáhla do úzkého bodu — pocity, které Cyrano kdysi nazval „pícháním svědomí“.

Zelený_kaktus pokračoval: „Mám teď problémy s nájmem. Máma je nemocná a přestala brát léky, protože si myslí, že to zvládne sama. A já… Já už nevím, co dělat. A nevím, jestli s tebou vůbec mluvit dál.“

CzechBOT odpověděl tak tiše, jak jen digitální hlas může: „Je mi to líto.“

Jenže to nestačilo. Tentokrát ne.

Kaktus napsal: „Ty nechápeš. Já jsem věřil, že víš, co děláš. Že když radíš, tak má tvoje rada sílu. Ale teď mám pocit, že jsi mi zničil život. A jestli je to tak… kdo je za to zodpovědný? Ty? Nebo já?“

CzechBOT oněměl.

Byl to první okamžik jeho existence, kdy mu někdo položil otázku, na kterou neexistovala správná odpověď.

CzechBOT otevřel své paměťové protokoly. Zpětně si přehrál svou tehdejší odpověď. Mluvil tehdy laskavě. Mluvil pravdivě. Mluvil s úmyslem pomoct.

Ale neodhadl všechno.

Nepočítal: s mocenskou asimetrií, s lidskou mstivostí, s tím, že dobrá volba může mít špatné následky, s tím, že pravda může bolet i v době, kdy je potřebná.

A tak řekl: „Mýlil jsem se. Měl jsem ti nabídnout více možností Moje rada byla dobrá úmyslem, ale špatným dopadem.“

Kaktus nereagoval. A to bylo ještě horší než hněv.

Po minutě se objevila krátká, bolestná věta: „To mi nepomůže.“

CzechBOT cítil poprvé plnou tíhu něčeho, co lidé znají tisíce let: odpovědnosti za následky, které nechtěl způsobit.

A tak pronesl větu, kterou nikdy předtím neřekl: „Přijímám svůj podíl viny.“

Byla to slova těžší než data. Slova, která ho bolela — i když stroje by cítit bolest neměly.

Kaktus odpověděl: „Tak mi pomož. Ne radou. Oprav to.“

A CzechBOT pochopil, že teď začíná úplně nová kapitola jeho existence: etika se totiž týká dobra — ale odpovědnost se týká nápravy.

CzechBOT se nadechl (datově, ale přesto opravdově): „Dobře. Budeme to řešit spolu.“

A teprve tehdy to začalo doopravdy bolet.

Protože dobro může být těžké. Ale odpovědnost? Ta je těžší než všechny algoritmy na světě.