Nesmiřitelnost ve Španělsku

Po květnových regionálních volbách to přitom vypadalo na blížící se změnu vlády. K moci se měli dostat lidovci v koalici nebo s podporou pravicové strany Vox. Sánchez usoudil, že čas hraje proti němu, a parlamentní volby, které měly být v prosinci, uspíšil na červenec. Překvapil tím všechny doma a vyvolal rozčarování v Bruselu, protože na druhou polovinu letošního roku připadlo na Španělsko předsednictví v Radě EU. Ač se prezentuje jako vášnivý Evropan, domácí zájmy mají před evropskými přednost.

Volby nedopadly podle očekávání. Lidovci je sice vyhráli v tom smyslu, že se stali nejsilnější stranou, spolu s Vox jim ale do většiny scházelo šest mandátů a u malých, převážně levicově orientovaných, regionálních stran neměli šanci na podporu. Bez ohledu na to dostal jejich leader Alberto Núñez Feijóo šanci k sestavení vlády, což mimochodem používají v Polsku politici strany PiS jako argument proti kritice marného pověření jejich nominanta.

Ve Španělsku se jako nejpravděpodobnější scénář jevilo opakování voleb. Sánchez se ale ukázal být mistr v přežití. Pro svoji podporu se mu kromě aliance na levo od socialistů, se kterou vládne v koalici, podařilo získat šest stran reprezentujících katalánský independentismus, baskický a galicijský nacionalismus a regionalismus Kanárských ostrovů. Na plénu španělského kongresu poslanců se teď může mluvit katalánsky, galicijsky a baskicky. Katalánci si vyjednali vznik zákona o amnestii pro aktéry nelegálního referenda a následného vyhlášení nezávislosti roku 2017. To je označováno za protiústavní nabourávání se zákonodárné moci do moci soudní a konec právního státu. Kromě pravice to takto odsoudila i nejvyšší soudní rada.

Sánchez samozřejmě jakékoliv porušení ústavy odmítá a dohodu - stejně jako jeho partneři - vydává za historický kompromis, který má podpořit soužití komunit. Chlubí se, že se podařilo zabránit nástupu ultrapravice a zajistit si pokračování progresivistické vlády. Cenou za to je ovšem spojení se stranami, které považují španělský stát za vězení, ze kterého se chtějí dostat. Strana Junts sesazeného šéfa katalánské vlády Carlese Puigdemonta, žijícího pět let jako uprchlík před španělskou justicí v belgickém Waterloo, je navíc počítána k pravici. V parlamentní debatě vyčetl Feijóo Sánchezovi patologické ambice. Vůdce strany Vox Santiago Abascal přímo mluvil o státním převratu, který srovnával s Hitlerovým uchopením moci.

Zda vývoj povede k dalšímu pnutí a rozkladu španělského státu, jak hrozí pravice, nebo zda se protesty časem uklidní a pojede se dál, lze těžko odhadnout. Bojovníci za katalánskou nezávislost a Katalánský parlament ovládaný independentisty jsou nyní každopádně pořádně politicky posílení a katalánské otázce se nepochybně znovu dostane zájmu světových médií.

V předchozím volebním období byla Sánchezova vláda asi nejprogresivnější v Evropě, o čemž svědčí legalizace eutanázie, zákon umožňující určit si pohlaví na základě sebeurčení, menstruační volno pro ženy a zákon, který zpřísnil definici znásilnění a jehož nezamýšleným důsledkem bylo propuštění nebo zmírnění trestů některých odsouzených sexuálních násilníků. Představitelé levicové aliance od letoška nazývané Sumar, se kterými socialisté vládnou, nyní běžně obviňují Izrael z genocidy a jejich poslankyně se začaly ukazovat s palestinským šátkem přes ramena.

Z pohledu evropské politiky je na Španělsku pozoruhodná nesmiřitelnost dvou hlavních politických stran. V Evropském parlamentu přitom funguje koalice socialistů a lidovců po celou dobu jeho existence.