Kdo je větší prasák - režisér nebo divák?

Zkuste napsat článek o prerafaelitech v industriální Anglii 19. století. Strávíte tím spoustu času, protože jste poctiví. Nechcete zapojovat AI, pečlivě dohledáváte zdroje, doplňujete ilustrace – protože to jsou přece prerafaelité – a nabídnete text nějaké seriozní redakci k publikaci. Šance, že se vám někdo ozve, pokud zrovna nemáte tchána v redakci, je minimální. Ze zoufalství nad promarněným časem to nakonec zveřejníte jako blog. Můj odhad? Přečte si to mezi čtyřmi až sedmi čtenáři. Jeden z nich si bude myslet, že prerafaelité jsou nový způsob úpravy vepřové plece. Druhý, penzionovaný profesor, se zaraduje, že mainstream konečně začíná publikovat něco zajímavého – ale to je spíše příznak postupující degenerace než správný postřeh.

Na druhou stranu – a to mám empiricky ověřeno – napíšete během deseti minut nějakou pitomost, ale opravdu hustou. (Ne na Blogosvět tam píšu jen dobré texty.) Dáte ji na blog a nazvete třeba:

„Hřídelová soulož s delfíny v akváriu plném benzínu v hutích v Kladenské Poldovce před privatizací.“

A je velká šance, že návštěvnost tohoto textu dosáhne velmi slušných čísel. Na platformách s větší návštěvností není tisíc zhlédnutí vůbec nereálné. Zaujme především kombinace klíčových slov: soulož, benzín a okatý náznak blízkosti ohně. Okolnosti privatizace už dnes nikoho moc nezajímají.

Toto empirické pozorování nabízí několik závěrů. První, který každého napadne: texty slibující sex a napětí vyvolávají mnohem větší zájem čtenářské obce. Druhý: autoři podobných textů se snaží kopírovat zájem veřejnosti a servilně volí témata v očekávání světské slávy.

Podobná situace nevládne jen v malém rybníčku našich blogů. Kvantitativně odlišná, ale kvalitativně stejná je hollywoodská produkce. Každý nosný projekt musí obsahovat několik, spíše více než méně, mrtvých, litry krve, minimálně tři useknuté prsty a ideálně jednu tlející mrtvolu. I skvělí režiséři jako Quentin Tarantino se tomuto trendu přizpůsobili – nebo spíše ho parodovali. Pulp Fiction a Tenkrát v Hollywoodu jsou výjimečné právě tím, jak k trendu přistupují. Ale většina filmů ho neparoduje – identifikuje se s ním, sleduje trend.

Proč se bohatí a slavní režiséři tomuto trendu slepě podřizují? Moje vysvětlení: místo tří vil chtějí čtyři nebo pět. Vnitrodruhová konkurence.

Posuneme-li se dál, ocitneme se u voleb. I zde vítězí strana nebo osoba, která dokáže zaujmout. Mnohdy nezaujme hloubkou svých myšlenek, ale opakováním manter, vhodnou volbou akcentu, podpůrného marketingu a barvou kravaty. Na druhou stranu skutečné hvězdy jako pan Fiala – jejichž myšlení a činy jsou hluboké jako Macocha, nevinné jako kvítek kopretiny a půvabné jako paní Nerudová zamlada – zůstávají davy neoceněné. Jen kdyby se myšlenková hloubka pana Fialy a pana Staňury dala sečíst, dosáhla by na dno Mariánského příkopu. A to se říká, že je dost hluboko.

Jenže to je empirie. Nemá smysl nad tím hořekovat. Přál bych si být estét, romantik, držet občas půst – ale místo toho si dám tlačenku a otevřu pivo. Proč bych se zrovna já měl trápit nebo si dělat výčitky?

A teď to podstatné proč to všechno píšu. V odborné literatuře je dobře popsán placebo efekt – když někdo pevně věří, že něco léčí, stav pacienta se prokazatelně zlepší. Existuje však i opačný efekt, který se nazývá nocebo. Pokud například pevně věřím, že očkování proti covidu škodí, pak opravdu může uškodit. V souvislosti s očkováním proti covidu-19 ukázaly studie, že až dvě třetiny běžných vedlejších účinků (např. bolest hlavy, únava) mohou být způsobeny právě nocebo efektem – tedy očekáváním negativní reakce. Věděli jste to?