Je pravda širší než narativ? A proč na tom záleží

Co je narativ? Narativ je příběh. Ale nejen ten literární – narativ je způsob, jakým si vyprávíme svět. Je to rámec, do kterého vkládáme události, hodnoty a souvislosti. Každý narativ vybírá, co je důležité, co je příčina a co důsledek, kdo je hrdina a kdo padouch. Narativy jsou nevyhnutelné. Vytváříme je, abychom si realitu učinili srozumitelnou. Jsou kulturně podmíněné, historicky proměnlivé a často navzájem protikladné.

A co pravda? Na rozdíl od narativu je pravda často chápána jako něco objektivního – něco, co je „tam venku“, bez ohledu na to, jak o tom mluvíme. To ale neznamená, že je snadno uchopitelná. Každý narativ nám totiž ukazuje jen část celku. Z tohoto pohledu můžeme říct, že pravda je širší než jakýkoli jednotlivý narativ. Žádný příběh o světě – ať už vědecký, politický, náboženský nebo osobní – nemůže obsáhnout celou komplexitu skutečnosti. Může ji jen osvětlit z určitého úhlu.

To nás přivádí k myšlence, že pravda může být multinarativní – tedy složená z mnoha různých pohledů, které se navzájem doplňují, překrývají nebo i zpochybňují. Jako mozaika, kde každý střípek přináší jiný odstín reality. Tento pohled se objevuje například v postmoderní filozofii, která odmítá jeden „velký narativ“ a místo něj dává prostor různorodým hlasům. Ale podobnou intuici najdeme i v psychologii (např. v terapii zaměřené na narativy), v historii nebo v mezikulturním dialogu.

Chápeme-li pravdu jako něco širšího než náš vlastní narativ, rozvíjíme tím pokoru a otevřenost. Přijímáme, že naše perspektiva je omezená, a jsme ochotni naslouchat jiným. V době polarizace a informačního chaosu je to klíčová schopnost – nejen intelektuální, ale i morální. Vědomí „multinarativní pravdy“ nám nebrání hledat fakta. Naopak – připomíná nám, že fakta potřebují kontext a že žádný výklad není definitivní. Možná nikdy neuchopíme pravdu celou. Ale můžeme se k ní přiblížit – skrze dialog, pluralitu a vědomé zpochybňování vlastních narativů.