Český lid vs. čecháčkovský přerozdělid

Češi – národ silných příběhů, odboje, pracovitosti a houževnatosti. Když se řekne „český lid“, většina z nás si představí obyčejné lidi, kteří dělají svou práci, drží při sobě, starají se o rodiny a mají zdravý selský rozum. Jenže vedle tohoto obrazu stojí i jeho pokřivený protějšek – čecháček, a jeho nejvychytralejší podoba: "čecháčkovský přerozdělid". Tenhle typ se nezajímá o spravedlnost. On se zajímá o to, kolik z toho teče jemu. Z přerozdělování si totiž udělal způsob obživy – a solidarita je pro něj jen fasáda, za kterou se skrývá dobře propracovaný byznys model. „Český lid“ není heslo z historické čítanky – je to realita. Jsou to lidé, kteří nedostávají dotace, nemají známé na ministerstvech a nežijí z grantů. Místo toho:

• každý den chodí do práce,

• živí rodinu z výplaty,

• platí daně, i když ví, že z nich ne vždy plyne spravedlivá návratnost,

• a přesto drží společnost pohromadě.

V krizových momentech historie to byl právě český lid, kdo se uměl semknout – ať už při povodních, pandemii nebo během zlomových okamžiků moderních dějin. Je v něm zakořeněná poctivost, sounáležitost, ale i hluboký smysl pro férovost. Na opačné straně ale číhá zvláštní figurka. Neviditelný hrdina každého dotačního titulu, každého „strategického“ workshopu nebo „rozvojového“ semináře. Jeho dovedností není práce, ale zprostředkování, papírování a účtování. Tento "přerozdělid":

• nezajišťuje pomoc, ale „koordinuje alokaci prostředků“,

• neřeší problémy, ale „píše projekty“,

• nepracuje ve prospěch lidí, ale „facilituje komunitní zájmy“ – většinou přes vlastní s.r.o. nebo spřátelenou neziskovku,

• účtuje si paušál, někdy provizi, někdy „administrativní náklady“ – vždy ale tak, aby z přerozdělení něco získal.

Je to člověk, který chápe přerozdělování ne jako nástroj spravedlnosti, ale jako trubku, ze které teče. A když teče, je třeba stát u ní co nejblíž – ideálně s fakturou připravenou. Správné přerozdělování je základem moderní společnosti. Není to komunistický přežitek, ale civilizační nutnost – pomáhat těm, kdo mají horší start, znevýhodněné skupiny, děti, seniory, nemocné. Ale když se k systému přilepí "čecháčkovský přerozdělid", který jen odčerpává a nevrací – důvěra ve spravedlnost mizí. A tuhle ztrátu pak nese právě český lid. Proč je to problém? Protože společnost se začne dělit. Lidé už nechtějí být solidární, protože mají pocit, že jsou zneužívaní. Z empatie se stane podezřívání. A místo zdravé podpory tu máme:

• permanentní závist (proč to on dostal a já ne?),

• úřední džungli (aby se vůbec vědělo, kdo má nárok),

• a komunitu, která si navzájem nevěří.

Přerozdělování se pak neděje podle skutečné potřeby, ale podle schopnosti vyplnit žádost – nebo znát toho správného člověka. Musíme si vybrat. Buď bude přerozdělování nástrojem společnosti pro spravedlnost a soudržnost – nebo bojištěm vyčuraných "přerozdělidů", kteří znechutí i ty, kteří by jinak rádi pomáhali. Přerozdělování není sprosté slovo. Ale musí dávat smysl. Proto je čas znovu slyšet hlas českého lidu – toho, kdo dře, drží stát pohromadě, a jen chce, aby byl systém fér. A zároveň je čas dát "čecháčkovskému přerozdělidu" jasně najevo: Vaší „koordinace“ už bylo dost.