Zlatník času
Pocta Jiřímu Bartoškovi
Tato nádherná báseň od Františka Lázeckého, filozoficky reflektující plynutí času a naše proměny v jeho toku, putuje jako píseň a modlitba do nebe Jiřímu Bartoškovi. Ačkoliv jsem neměl tu čest poznat ho osobně, byl pro mě ztělesněním pravého muže, gentlemana, člověka vzdělaného a inteligentního. Jeho odkaz zůstává s námi jako připomínka elegance těla, mysli i ducha.
Dávno tomu, co byli jsme ztřeštění chlapci,
neviděli jsme, že dvojník roste u našich pat.
Náhle nás přerost. Už nám šacuje kapsy,
uplatit se nedá, nedá se oklamat.
Mstitel podzim chce své.
Tolik ostrých dýk,
tolik listí bodá do našeho srdce.
V jedné osobě žalobce i tvrdý soudce,
prosba ho nedojme, ani nesplněného vzlyk.
Tak jdeš k své podobě blíže a blíž,
v dobu i věčnost tiskneš svou pečeť.
Štěkot vlka i beránka uslyšíš bečet,
z líce i rubu na sebe pohlédnout smíš.
Co pro něj pokladna z ocele, co skála, co hrad?
Ví o ukrytých dveřích, každý otevře zámek,
předhoní dobu, závory mlčení zláme,
po listnaté budoucnosti probudí žízeň a hlad.
Tak jdeš k své podobě blíže a blíž,
v dobu i věčnost tiskneš svou pečeť.
Štěkot vlka i beránka uslyšíš bečet,
z líce i rubu na sebe pohlédnout smíš.
Najdete na albu Hledání klíčů:
