Zaostřeno na sinajský klášter svaté Kateřiny (II)

Problémy naší doby

Druhého srpna jsem zde psal o problémech, kterými prochází klášter svaté Kateřiny na Sinaji. Těch se nakupilo několik. Než uvedu aktuální vývoj, připomenu dvě klíčové záležitosti.

Lubomír Stejskal

Český bloger. Jeden z mnoha

14:32

Napište první komentář

Tou první je květnové rozhodnutí egyptského soudu o vlastnictví. Areál a související pozemky patří podle něj egyptskému státu, ten ale garantuje klášteru trvalé uživatelské právo. Se soudním verdiktem má ale problém řeckoortodoxní církevní společenství, jehož součástí klášter je. Tato církev má za to, že od středověku je klášter jejím vlastnictvím (údajně majetkem Jeruzalémského řeckoortodoxního patriarchátu, přičemž klášter sám má širokou vnitrocírkevní autonomii - o tom dále). Verdikt egyptského soudu vnímá církev jako zásah do svých práv se všemi z toho vyplývajícími důsledky. K tomu dodejme, že církev má na své straně řecký stát – jeho angažmá s egyptskou stranou je ovšem vedeno konstruktivně a diplomaticky -, neboť klášter je součástí řeckého ortodoxního dědictví a má pro Řecko velký historický, náboženský a kulturní význam; Atény vnímají ochranu tohoto dědictví jako svou povinnost.

Druhým problémem, který situaci komplikuje, je nedávné dění za hradbami kláštera. Hovoří se o vnitřním puči. Skupina 15 mnichů (z nichž jeden v klášteře už několik let nepůsobí, slouží v Řecku na posvátné hoře Atmos) na svolaném generální shromáždění rozhodla o odvolání opata kláštera Damiana (ten je současně nejvyšším duchovním – arcibiskupem - tamní autonomní řeckoortodoxní Sinajské církve). Výsledek své volby odeslali do Jeruzaléma tamnímu řeckoortodoxnímu patriarchovi Theophilovi III. k formálnímu schválení.

Opat a arcibiskup Damianos ovšem počínání mnichů odmítl a odsoudil. Z několika důvodů. Podle něj šlo o svévolný akt porušující kanonická pravidla a klášterní ustanovení (nebyla dodržena dvoutřetinová většina). Jednání hodnotí jako spiknutí ohrožující jednotu klášterní komunity, frakcionářství, projev neposlušnosti a zneužití autority.

Můj první článek*/ na toto téma končil informací, že jeruzalémský patriarcha opatu Damianovi sdělil, že ve snaze krizi vyřešit k němu posílá tříčlennou delegaci. Závěrečná věta: „Kauza je tedy otevřená a příští týdny, možná měsíce, snad přinesou rozuzlení.“

*/ https://www.blogosvet.cz/article/zaostreno-na-sinajsky-klaster-svate-kateriny-i-GipKI

●

Mezitím nabrala situace, alespoň částečně, poněkud jiný směr. Zatím (psáno 10. 8.) se neřešilo setrvání Damiana v obou jeho funkcích, ale otázka, jestli je jeruzalémský patriarchát, tedy patriarcha Theophilos III., vůbec oprávněn do záležitosti zasahovat. Damianos se domnívá, že nikoli, patriarchát v Jeruzalémě je opačného názoru. Jak vůbec k této kontroverzi došlo? Prvního srpna byl na webu Jeruzalémského řeckoortodoxního patriarchátu publikován dopis Theophila Damianovi, v němž se mimo jiné píše, že v něm Damianos vyjádřil přání, „aby patriarchát převzal duchovní a kanonickou odpovědnost za řešení naléhavé otázky týkající se církevního postavení svatého kláštera na Sinaji“. Formulace je to přinejmenším zvláštní a můžeme se pouze domýšlet, jakkoli se to zdá být logické, že pod těmi slovy se skrývá žádost, aby patriarchát pomohl vyřešit výše zmíněnou rebelii sinajských mnichů. Můžeme se ale také mýlit. Ať už to ale bylo myšleno jakkoli, patriarcha si dopis vyložil tak, že „představuje jasné uznání, že v souladu se svatými kánony a neotřesitelnou tradicí jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve přísluší jeruzalémskému patriarchát duchovní a kanonická jurisdikce nad patriarchálním a stavropegiálním(patriarchovi přímo podřízeným) klášterem na Sinaji“. Z toho vyvodil, že „jakékoli úsilí o čestné smíření může proběhnout pouze uznávanou kanonickou cestou a pod pastorační péčí stolice Církve na Sionu (ceremoniální vyjádření pro Jeruzalémský řeckoortodoxní patriarchát)“. Dále Theophilos poděkoval Damianovi za důvěru a moudré vedení a potvrdil, že je připraven konat a zahájit příslušné církevní postupy. Za několik dní vyslal do Atén tříčlennou delegaci vysokých hodnostářů církve, kterou doplnil jako expert profesor kanonického práva na univerzitě v Soluni. Všichni čtyři následně přicestovali do Atém, kde jednali jak se spolupracovníky Damiana, tak s ním samotným. Žádný hmatatelný výsledek rozhovorů se ale na serverech neobjevil.

Místo toho zveřejnil řecký web Kathimarini (anglický překlad je na portále Orthodox Times) 8. srpna pozoruhodný článek „Vlastnictví bohoslužebných prostor – poslední překážka pro klášter na Sinaji“. Tvrdil, že jednání stále pokračují - myšleno mezi egyptským státem a klášterem za účasti řecké strany -, přičemž stanoviska ohledně vlastnictví bohoslužebných prostor se prý nedávno velmi sblížila. Pak však došlo ke změně. Server uvádí, že je otázka, jestli za touto změnou byla vzpoura části mnichů a jejich úsilí odvolat opata a arcibiskupa Damiana. Dohodnuta měla být právní subjektivita kláštera a zajištění jeho cenností, které by v Egyptě získaly status soukromé klášterní sbírky.

Neméně zajímavá je ta část článku, která se týká postoje opata a arcibiskupa Damiana k pokusu ho odvolat. Na pravou míru uvedl údajné nedorozumění, které vyvolal jeho výše zmíněný dopis Theophilovi, resp. to, jak jeho slova Theophilos interpretoval. Podle dokumentu Sigillium Ekumenického patriarchátu z 16. století klášter a Sinajská církev nikdy nebyly jakkoli podřízeny, podrobeny nebo spojeny s žádnou patriarchální ortodoxní stolicí – ani alexandrijskou, ani antiochijskou, ani jeruzalémskou, ani žádnou jinou. Naopak se těší výsadě autonomie, postavení samostatné, svobodné, nezávislé a nedotknutelní církevní entity. Pokud jde o onen dopis Theophilovi, Damianos tvrdí, že se na jeruzalémský patriarchát neobrátil s žádostí, aby vnitřní krizi sinajského kláštera řešil, protože své odvolání považuje za neplatné. Jakýkoli pokus patriarchátu v Jeruzalémě považuje za „nepřijatelný zásah do autonomního a samosprávného postavení svatého kláštera, který je od dávných dob považován za významné a chráněné místo s privilegiem podobným královskému sídlu“.

V této souvislosti se nelze vyhnout otázce, na základě čeho si Jeruzalémský řeckoortodoxní patriarchát nárokuje svoji kanonickou nadřazenost nad sinajským klášterem. Je tradičně považován za jednu z nejstarších a velice významných jurisdikcí v oblasti Svaté země a Sinajského poloostrova. Z jeho strany jde o historické nároky na duchovní a kanonickou správu míst, která spadají do jeho zeměpisné sféry, tedy včetně Sinaje. Dalším argumentem je, že dokument Sigillium lze interpretovat tak, byť klášteru sice zaručuje autonomii, nicméně v rámci širší církevní struktury patří klášter pod jeho kanonickou pravomoc, pokud jde o pastorační dohled, schvalování významných rozhodnutí apod. Jinými slovy autonomie nerovná se naprostá samostatnost. Sinajská řeckoortodoxní církev není autokefální (plně nezávislá). Kromě toho globální ortodoxní společenství není jednotná centralizovaná instituce, ale je tvořeno nezávislými a autonomními církvemi, mezi nimiž dochází k různým sporům o jurisdikci, které nejsou snadno řešitelné ani na základě historických dokumentů. V neposlední řadě hraje roli politika. Jako příklad můžeme uvést rozpory uvnitř celosvětového pravoslaví ve věci uznání či neuznání Pravoslavné církve Ukrajiny (PCU). Té byla udělena nezávislost v roce 2018 (předtím byla většina ukrajinských ortodoxních součástí církve spadající pod Moskevský patriarchát). Vznik PCU vrazil klín mezi Ruskou ortodoxní církev a její podporovatele, kteří PCU neuznávají, a Ekumenický patriarchát v Konstantinopoli, který ze své pravomoci nezávislost udělil a spolu s dalšími církvemi ji uznává. Že je za tím politika, netřeba dlouze dokazovat.

●