Vězňové datové schránky III.

Rostoucí zvrácenost technického pokroku

Hlavní poznatek z předchozího dílu mého eseje zní takto: V posledních dvou desetiletích pochopily světové superelity, že výkonnost západního společenského modelu nelze dále zvyšovat a že navíc končí i globalizace. Proto se rozhodly ukončit éru masového konzumu a postupně zabavit soukromý majetek středních a nižších vrstev. V souvislosti s tím, došlo v posledních třech desetiletích k zásadní změně cíle technického rozvoje. Dříve podnikatelé vydělávali prodejem technických novinek lidem. Dnes vydělávají na technických inovacích, které mají lidi kontrolovat a vykořisťovat.

Začalo to nevinným ovlivňováním volnočasových aktivit, způsobů bydlení a spekulativním využíváním jejich výdělků a úspor. Posléze začaly hospodářské elity kontrolovat také pohyb lidí a v posledních letech používat i jejich těla jako zdroje zisku; vynuceným očkováním, určováním jejich jídelníčku a přetvářením jejich genomu.

Technické myšlení dosáhlo však vrchol své užitečnosti pro lidstvo již dávno předtím, a sice tehdy, když vyřešilo problém hmotného nedostatku. Dnes již technika není nástroj, který lidem usnadní a zpříjemní život, ale mocenský prostředek elit, sloužící kontrole a vykořisťování. Technické vynálezy se používají ke zdokonalování metod “ustájení, krmení a dohledu“ nad obyvatelstvem. A od roku 2020 probíhá ve jménu pokroku a s pomocí technických inovací reakcionářský puč podnikatelských a politických super-elit proti majetku a svobodě národů.

Když tento proces nezastavíme, tak samozvaní césarové použijí techniku k tomu, vzít národům občanská práva vybojovaná francouzskou revolucí. Hrozí návrat nevolnictví a tyranizování, jako tomu bylo ve středověku. Jen místo obušku drába by trestal mobil.

Technické myšlení sice vyřešilo problém hmotného nedostatku, ale zároveň vytvořilo problém nadvýroby. Proto je již dávno načase, aby inženýrské vědy opustily svou výlučnou pozici a první housle začaly hrát sociální vědy. Jejich historickou úlohou je, pomoci strávit koňskou dávku ztechnizování, kterou Západ v posledních dekádách dostal. Oslavovanou technickou revoluci musí vyrovnat a to znamená vystřídat, sociálněvědní revoluce. Tím ovšem nemyslím „objevy“, jako gendrování, mikroagrese nebo postkoloniální studia. Abychom zabránili nastolení technofeudalismu, tak potřebujeme ohňostroj skutečných sociálních inovací, týkajících se forem hospodaření, způsobů výměny zboží, hodnotové pyramidy, zacházení s volným časem a volby civilizačních cílů vůbec. Na začátku této sociálněvědní revoluce musí stát prosazení humanistického ukotvení pokroku, inovací a modernity vůbec.

O moci slov

Právě jsme si zopakovali, že nás světové super-elity ve jménu pokroku sráží zpět do středověku. A chceme-li tomu zabránit a uchránit náš majetek, svobodu a životy, tak musíme radikálně změnit naše chování. Nejprve musíme začít nově mluvit a přemýšlet o pokroku a modernitě. Proč? Když nepoužíváme přiléhavá pojmenování pro věci a události, tak myslíme a jednáme hloupě a nahráváme našim nepřátelům. Většina lidí je dosud omámena pokrokářským harašením a chybí jí slova i myšlenky nezbytné k tomu, aby tzv. pokrok popsali jako agresivní technizaci společnosti, vedoucí k despocii. Nezbytná humanistická obnova západního modelu je možná jenom tehdy, když rostoucí počet lidí začne společnost, ve které žijí vnímat a myslet jinak, než jim to vnucuje vrchnost.

Ale co zmůže pár slov, namítnete. Nepodceňujte to. Slova se zmocňují společnosti a ovlivňují myšlení a chování lidí. Dám vám jeden historický a jeden současný příklad. Mnozí političtí myslitelé jsou přesvědčení o tom, že německý filosof Martin Heidegger svými myšlenkami, zejména v paragrafu 74 svého díla „Bytí a čas“, které vyšlo v roce 1927, myšlenkově připravil nástup Hitlera o šest let později.

Snáze pochopitelný a velmi aktuální důkaz vlivu slov je relativistická filosofie poststrukturalismu, spojená s francouzskými mysliteli jako Jean-F. Lyotard, Jacques Derrida a dalšími. Stejně jako v Heideggerově případě se i jejich vyšlechtěné myšlenky ocitly v rukou méně nadaných, ale o to mocichtivějších nádeníků ducha, kteří dnes sedí na sociálně vědních katedrách, v redakcích a ve stranických centrálách. A dopadlo to tak, jakoby da Vinciho malbu kopíroval předměstský sprejer, s nulovým talentem, ale s palčivou touhou po uznání.

Z vycizelovaných slov a myšlenek, kterými Derrida a Lyotard obhajují jedinečnost individua, zbylo v rukou těchto intelektuálních pěšáků tvrzení, že pravda je to, co si kdejaký trouba právě dnes odpoledne myslí. Pro politickou použitelnost odvozená ideologie se jmenuje uvědomělost (woke) a je americkou variantou čínské kulturní revoluce z let 1966-69. Tehdy Mao nasadil tzv. „rudé gardy“, které měly bojovat proti „čtveru starému“: myšlení, kultuře, tradicím a způsobům. Všímáte si? Totéž se dnes děje pod názvem woke a západní společnosti zaplavuje žargon tzv. liberálního myšlení. Z.Goldberg a D.Rozado zkoumali frekvenci jeho klíčových slov v článcích New York Times v letech 1970-2018. Podle jejich statistik začala od roku 2015 skokově narůstat četnost slov, která znáte a milujete: sexismus, mužská privilegia, toxická maskulinita, feminismus, institucionální rasismus, systémový rasismus, islamofobie, antimuslimský, inkluze, homofobie, transfobie, lgbt, queer, gendrově neutrální, transgender, klimatická změna, hate speech atd.

Z médii se žargon „liberálního“ myšlení přelil do politiky, prosákl do zákonodárství a najednou je pod zákonem, že máme brát vážně, fantasmagorie kdejakého outsidera. Tato ideologizace zákonodárství slouží světovým super-elitám, které chtějí rozložit hodnoty, instituce a pravidla, na kterých stojí západní civilizace. Od Mao ce tunga se naučili, že slova jsou mocenské nástroje velkého kalibru, zejména když se zahnízdí v mozcích těch, kteří rozhodují o tom, jak a o čem jsou ostatní lidé informování, za co se vydávají jejich daně a podle jakých zákonů se mají řídit.

Ještě pochybujete o tom, co „zmůže pár slov“? Teď už asi spíše sdílíte můj názor, že o osudu západních společností rozhoduje výsledek souboje slov a názorů týkajících se galaxie vymezené velkými pojmy inovace, pokrok a modernita.

Kupředu do minulosti

Způsob, jakým se mluví a myslí o inovaci, pokroku a modernitě dosud určují podnikatelé, politici, média a úplatní experti, kteří lidem líčí lidské dějiny, jako pohyb k lepšímu. Ti z vás, kteří znají oba předchozí díly tohoto eseje, vědí, že již minimálně dvě dekády nelze ztotožňovat techniku s pokrokem a modernitu se zlepšením lidského osudu.

Většina lidí však pořád ještě, ke své škodě, věří a jedná podle evangelia modernity:

-Nové je lepší než staré

-Rychlé je lepší než pomalé a

-Pokrok je přímý důsledek času

Příklad? Tady je. Jak to, že se skoro nikdo neptá, je-li síť 5G opravdu nepochybně prospěšná technická novinka? Drtivá většina lidí jí hodnotí pouze podle evangelia modernity; nová, rychlá, pokroková a proto dobrá. Totéž si myslí o balíkovnách na každém rohu, internetových nákupech s dovozem, samoobslužných elektronických pokladnách v supermarketech anebo o bezhotovostních platbách. „Život je tak přece pohodlnější“, řeknou s bezelstným úsměvem. Lenost a naivita lidem znemožňuje vůbec pomyslet na to, že by se mohlo jednat o vznikající infrastrukturu pracovního tábora, s přídělovým systémem a omezenými vycházkami.

Takže, abychom poznali, co se doopravdy děje a pochopili, jak ubránit svůj majetek, svobodu a životy, tak musíme pojmům rychlé, nové a pokrokové strhnout strnule se usmívající masku nepochybné prospěšnosti a “přeložit je“ do slov, která popisují jejich skutečný obsah a následky. Dosud převládající techno-naivismus ohrožuje váš majetek, svobodu a životy a já vám nabízím jednoduchý návod, jak se ho zbavit.

Nejprve smažte kladný podtón hypnotizujícího slova „nové“, protože již dávno není na místě. Jak to? Stačí, když si vzpomenete na vaše každodenní zkušenosti v posledních třech letech a rázem pochopíte, že „nové“ již neoznačuje pestrou paletu různých pozitivních vlastností, ale znamená jen a jen „jakékoliv“. Nové léky dnes mohou být stejně účinné jako ty staré nebo neúčinné či dokonce nebezpečné, prostě jakékoliv, a spíše horší než automaticky lepší. A nový mobil je také jakýkoliv; zábavná hračka, ale také dokonalejší pouto na vašich zápěstích.

Totéž platí o sebepoškozující chvále „rychlosti“. Před mnoha lety jste snad mohli věřit, že rychlost umožní, dostat se dříve tam, kde vám bude lépe. Ale dnes je nám rychlost vnucována, jen jako rostoucí tempo pracovního, spotřebního a životního rytmu. Někam se štvete a jste štváni. Rychlost už není „dobrá“, ale jen bezvýznamně „nějaká“. Musíte si dát tu práci, pochopit směr rychlodráhy modernity a snadno zjistíte, že radost ze zrychlování vašeho života je asi tak oprávněná, jakoby si vězňové na cestě do pracovního tábora libovali, že jejich vlak nikde nestaví.

Ujasnili jsme si, že slova „nové“ a „rychlé“ neznamenají nic jiného než „nějaké“ a „nějak“. A jak zacházet s vše posvěcujícím zaklínadlem zvaným pokrok? Na tomto (od Harryho Pottera okoukaném wingardium leviosa) všemocném kouzlu všech politických a ekonomických manipulátorů, je nejlépe vidět, jaké dramatické znehodnocení zažily všechny pojmy spjaté s modernitou.

Od II. světové války, po celou éru konzumismu, spojovalo věcmi opojené lidstvo „pokrok“ s pohybem vpřed, s jistotou, že za horizontem bude nový a proto lepší svět a je proto dobré tam být co nejdříve. A ještě dnes nechce věcmi posedlá většina lidí vzít na vědomí, že je to úplně jinak. Vrchnost se právě ve jménu pokroku pokouší zavést eko-diktaturu, ve které má být zboží, cestování, ale i soukromý majetek pouze na příděl. Nejdříve podle tzv. uhlíkové stopy a až si na to zvyknete, tak bude přidělováno podle poslušnosti; jako v Číně. Opravdu se toho už nemůžete dočkat?

Shrňme si to. Růžovým oblakem pozitivních přívlastků nadnášený pokrok již dávno není samozřejmý důsledek času. Jako bych právě zaslechl námitku, že společenský vývoj přece nelze zastavit, natož zvrátit. Myslíte to vážně? Tak uvažujte o tom, co právě zkouší prosadit světová super-elita. Na jedné straně zažíváme bezpříkladný pokrok techniky, ale zároveň snahy globální finanční šlechty vzít národům občanská práva vybojovaná již v 18. století francouzskou revolucí. Digitální smršť ženoucí se západním světem, má nastolit obdobu středověké stavovské společnosti. Na vrcholu pár tisíc nejbohatších (ve středověku to byly královské dynastie), pak média a vědci (kdysi to byli kněží) a konečně politici a státní zaměstnanci (tehdy dvorní úředníci a drábové). Úplně dole pak masa poddaných v elektronických poutech. Jak to tedy vypadá s nezadržitelným a nezvratným pokrokem?

Teď tedy rozumíme, proč slova „nové“ a „rychlé“ skončila v bezvýznamnosti, jako „nějaké“ a „nějak“, jako jedno velikánské „cokoliv“. A pokrok zrovna tak. Tím, že elity v posledních desetiletích zneužívaly technické inovace ve svůj prospěch, ztratil tento pojem svůj všeobjímající a vše posvěcující význam. Pro většinu z nás dnes pokrok znamená jen „někam“. Zlepšení se týká jen zájmů hrstky megalomanských predátorů. Těch, kteří se rozhodli ukončit éru masového konzumu a svobodného pohybu a chtějí nás trvale ubytovat v kasárenské verzi scénáře „bída s nouzí“. Moderní césarové přerovnávají ve jménu pokroku a s pomocí moderních technologii, vlastnické a mocenské poměry tak, aby ladily s jejich bezmeznou chamtivosti. Matoucí libozvučnost slov jako „nové“, „rychlé“, „solidární“, „spravedlivé“, „ekologické“ aj. slouží jen k zastření jejich cynického nezájmu o náš osud.

Jak zabránit pokroku k horšímu?

-Všimli jste si, že vám vrchnost všemi prostředky vnucuje „pokrok“, který vás stojí peníze, námahu a svobodu?

-Všimli jste si, že technologie zaplavují společnost, ale vám samotným se vede stále hůře?

-Jestli ne, tak to je důvod proč nechápete, že princip dějin není pokrok, ale boj mezi - po absolutní moci toužící - elitou a svou svobodu bránící masou. Tento boj se odehrává neustále a mění se jen jeho intenzita, kulisy a rekvizity.

Máme jen volbu mezi technototalitou a humanistickým přerodem. Ale většina z nás je dosud omámena pokrokářským harašením a chybí vám slova a proto i myšlenky nezbytné k tomu, aby tzv. pokrok popsali jako agresivní technizaci společnosti vedoucí k despocii. Proto je cílem mých esejů, vyvést lidi z mlhy iluzí o blahodárnosti a nevyhnutelnosti technického pokroku a dát jim návod, jak o modernitě nově a přesněji myslet a chytřeji s ní zacházet.

Před chvílí jsme se naučili, že slova jsou mocenské nástroje. Pomocí přesných slov dokážeme myslet a vytvořit lepší svět a já vás teď naučím, jak to uděláte.

Tak do toho. Víme, že „nové“ není automaticky dobré, „rychlost“ je to poslední, co potřebujeme, a skutečný pokrok v našem smyslu by byl jen návrat před rok 2020. Chceme-li zabránit dalšímu „pokroku k horšímu“, tak musíme nejprve aktualizovat náš slovník a s jeho pomocí přesněji zmapovat současný svět. To znamená, že dáme pojmům takový význam, který odpovídá našim a ne cizím zkušenostem a zájmům. Teprve slovník obsahující přiléhavá označení toho, co je modernita a pokrok nám umožní popsat, jak svět okolo nás doopravdy vypadá. S pomocí přesných pojmů pak můžeme pochopit velikost hrozby, určit své cíle a vymyslet způsoby, jak je dosahovat.

Úplně stačí, když strhneme ze slavobrány modernity falešné pozlátko a nahradíme je kritickými přívlastky. Přitom nám pomohou následující pravidla:

1. Většina lidí dosud zasazuje technologické inovace, rychlost a modernitu jednostranně pozitivně, někam na škále mezi „vítat“ a „toužit“. Je proto nejvyšší čas používat i negativní polovinu hodnotící stupnice od „kontrolovat“ až po „zabránit“. Když myslíte na svou tchyni, tak je tam dobré i špatné. A přitom je většina tchyní daleko neškodnější než 5G nebo nový mobil. Nikdy nezapomeňte, že moderní technika už nemá sloužit lidem, ale lidé jsou podřizování technice; mají se stát „mluvícím nářadím“, jak Aristoteles označoval otroky.

2. K pravdivému popisu důsledků technických inovací jsou nezbytné pojmy jako „manipulovat“, „vykořisťovat“, „zneužívat“, „utlačovat“ nebo „tyranizovat“. Když takto aktualizujeme slovník modernity, tak pochopíme, že a proč musíme za každou cenu znemožnit totální technizaci našeho života. Když to neuděláme, tak nás samozvaní majitelé světa ve jménu „pokroku“ unesou do technofeudalismu, který znamená ekonomické strádání a elektronické zotročení.

3. Hustá mlha nepravdivých lichotivých předsudků o technologii a modernitě znemožňuje pravdivé posouzení jejich skutečných přínosů a škod. A proto je třeba proklestit houštiny jarmarečních přívlastků pro novoty a docenit kvality minulého a vyzkoušeného. Prostě musíme zase pozitivně nabít pojmy jako „tradiční“, „domácí“, „český“, „včera“, „staré“, „zpomalovat“, „obnovovat“, „opravovat“ atd. atd.

4. Musíme zvýšit četnost používání vzpurných slov, jako „vlastní zájmy“, „samostatnost“, „výjimečnost“, „nezávislost“ a „neposlušnost“. A musíme se naučit říkat „ne“ k tomu, co nám shora vnucují. Cokoliv nám nabízí, pod záminkou úspory času, nebo ve jménu „pokroku“, je podezřelé a pro nás nejspíše nevýhodné. Nedůvěřujte tomu, a když si nejste jistí opakem, snažte se to nedělat.

Zotročující potenciál digitalizace

Ti z vás, kteří mají nastudovány všechny mé předchozí eseje, vědí, že v posledních dekádách finanční kapitalismus přežíval pouze díky neustálému zrychlování výroby, distribuce a konzumu. Produktivita výroby v reálné ekonomice se ale již nedá stupňovat a tím klesá potenciál ekonomického růstu. Ten má znovu posílit digitalizace, to znamená jak nahrazování lidí roboty a tak (a především) nahrazováním materiálních výrobků nehmotnými výrobky.

Produktivitu výroby, konzum a ekonomický růst západních zemí zvyšují stále častěji nehmotné, „virtuální“ výrobky. Nejvýnosnější zboží dneška jsou slova, dojmy, zážitky a zobrazení, protože jsou nejlevněji vyrobitelné, nejsnáze transportovatelné a masově poptávané. A proto se digitalizace stala hlavní výrobní technologií dneška. Jejím konečným důsledkem je vytváření nehmotné verze všeho.

Ekonomičtí myslitelé od Marxe, přes Ricarda, Sombarta, Webera až po Keynese a Schumpetera si byli zajedno, že kapitalismus zanikne. Ale nikdo z nich by jistě nevěřil, že ho budou ti, kteří z něj nevíce těží, zachraňovat tím, že hmotu nahradí obrázky. A hlavně. Že jim většina lidí naletí.

Tomu, co je nehmotnost předmětů v hospodářství odpovídá v politické oblasti lež a zvůle. V říši obrazovek se za politiku vydávají gesta, sliby a nezávazná sdělení. A proto mohou vlády jeden den, ve jménu práva porušit ústavu, ve jménu demokracie omezit svobodu a ve jménu zdraví ohrozit život. A druhý den mohou popřít, že se vůbec něco takového vůbec stalo. „Pravda je jen to, co právě vidíte na obrazovkách, které kontroluje nepostižitelná a za datovou schránkou skrytá vrchnost. Digitalizovaná ekonomika a politika tedy slouží k tomu, aby vás elity mohly snadněji okrádat, manipulovat a tyranizovat.

A proto se samozvaní majitelé zeměkoule snaží lidstvo přestěhovat do říše obrazovek, na kterých mu předvádějí simulaci světa. Pod záminkou technického pokroku nás chtějí uvěznit ve video-hře, jejíž pravidla určují oni. V ní jsou digitalizované peníze, zprávy, úřady, obchody a volby jen padělky skutečnosti. Bludiště hologramů má před lidmi skrýt to, že nic nezmohou a nic nevlastní. Uvědomte si to konečně a vzepřete se tomu!

Na začátku tohoto dílu jsem popsal způsob, jak se hrozícímu zotročení a vyvlastnění ubránit. Vysvětlil jsem vám, že musíte radikálně změnit způsob, jakým přemýšlíte o technice, a ukázal, jak obrovskou moc mají slova, jestliže trefně označují jevy a věci. A teď, na konci eseje o úpadku pozitivní role techniky vás seznámím s tím, jak odvrátit digitální totalitarismus. Existují tři způsoby:

1. Jednak obnovením kontroly společnosti nad majiteli inovací. Vlády se musí postarat o to, aby se výrazně snížil politický vliv ekonomické superelity, aby byla oslabena jejich monopolistická pozice a posílena tržní konkurence. V současnosti však politici stojí na straně svých superbohatých sponzorů a proto se musíme sami postarat o to, aby majitelé inovací nemohli technologie zneužívat proti našemu majetku a svobodě.

Podobná mocenská situace existovala v Anglii na počátku 19. století. Britští dělníci tehdy rozbíjeli stroje, které je zbídačovaly a zotročovaly. Také dnes slouží nejmodernější technika zbídačování a zotročování lidí. My ale nemusíme ani rozbíjet stroje, ani jejich výrobky, protože máme následující elegantnější a účinnější možnosti:

a.) Větší část inovací, které vám chtějí vnutit, jsou zbytečné, předražené a zotročující hračky. Jen na okamžik uvažujte o tom, kam vás dovedl sklon k pohodlnosti, hravosti a vychloubačnosti. Platit prstýnkem je stejně infantilní a vašim zájmům škodlivé, jako jezdit v elektromobilu.

b) Svůj majetek, svobodu a život budete bránit tím účinněji, čím méně techno-hraček budete používat.

c) Podle toho kolika technických „pomůcek“ se zbavíte, dokážete, jak vysoko si ceníte svůj majetek, svobodu a život.

d) To jak zacházíte s inovacemi, ukazuje, jestli techniku ovládáte nebo technika ovládá vás. Vzpomeňte si na Aristotelovo „mluvící nářadí“ jako definici otroka. Přesně to hrozí nám všem.

e) V džungli zvané informační společnost přežije ten, kdo přistupuje k technologii s nedůvěrou. Extrémním potvrzením správnosti této nedůvěry byly důsledky jak lidé doplatili na tzv. léčivé technologie v době pandemie.

2. Druhá metoda obrany, kterou máme k dispozici, je použití technických inovací proti digitalizaci všeho. To dělají takoví stateční a nadaní lidé jako Julian Assange, ale také tvůrci alternativních měn a ještě sofistikovaněji ti, kteří využívají programovatelnost techniky k ochraně své svobody a majetku. Víte třeba, co je to VPN? Nalistujte si to v internetu a používejte ho.

3. Třetí a nejúčinnější nástroj obrany je dar prozřetelnosti, a sice bumerangový efekt technických inovací. Protože standardní výrobky již nevynášejí, tak podnikatelé vtlačují do trhů nezralé, nepoptávané a nehospodárné produkty. Příkladem nepotřebné technické inovace, je elektromobilita. Zpočátku vyvolaly netržní subvence, reklama a snobství bohatých boom elektromobility. Ale el-auta se samovzněcují, příliš draze opravují a jen se ztrátou se dále prodávají. To je příklad bumerangového efektu disfunkčních inovací. Tyto nezamyšlené následky technických inovací můžeme využít při obraně našeho majetku, svobody a života. A teď si ukážeme jak.

Digitalizace je cesta do otroctví

Svým významem zcela ojedinělý bumerangový efekt má tak zvaná umělá inteligence. Proč? Již víme, že slova, dojmy, zážitky a zobrazení jsou nejlevněji vyrobitelné, nejsnáze transportovatelné, masově poptávané a proto velmi výnosné produkty. Silná stránka UI je to, že dokáže daleko rychleji, než člověk vyrobit digitalizovanou podobu slov, dojmů, zobrazení a zážitků. Její velká slabina je zneužitelnost. Jak to?

Kvůli UI totiž nemůžete vědět, jestli s vámi z Tokia telefonuje opravdu šéf a z Říma vaše přítelkyně nebo jenom jejich elektroničtí klonové. Vykonáte příkaz nadřízeného koupit či prodat a uvěříte jejímu špitání o lásce nebo raději počkáte, až vám to řeknou do očí. UI je „přelomový“ vynález, který dramaticky ztěžuje poznání pravdy. A navíc. I bez UI dostáváme daleko více záměrně lživých než pravdivých zpráv. Jen pomyslete na přetékající spamovou přihrádku vašeho počítače.

Dnes může jen nesvéprávný trouba věřit tomu, co říkají média a politici, protože má nespočet důkazů o jejich prolhanosti. A s UI přibyla do arzenálu podvodníků zbraň hromadného ničení. Umělá inteligence totiž dokáže vyrobit nejenom digitalizovanou podobu slov, dojmů, zobrazení a zážitků, ale i dokladů, peněz, úřadů, firem, voleb, lékařských ordinací atd. atd. S pomocí UI budou podnikatelé a politici ještě agresivněji testovat, zda vůbec existuje něco, co se nedá digitalizovat. To fatální vývoj, protože jen kvalita hmotných předmětů je snadno ověřitelná a neuchopitelnost digitalizovaného svádí k podvodu.

Již dnes je nezbytné předpokládat, že skoro všechno, co přichází digitální cestou, je nejisté a často nepravdivé. A teď, s nástupem umělé inteligence musíme dokonce stále častěji předpokládat, že to co je digitalizované vůbec neexistuje. A důsledek? Rozhodnutí mezi pravdou a lží ztrácí smysl. Za bezalternativní „pravdu“ nám mohou vydávat to, co nám právě ukazují na obrazovce. To znamená, že o „pravdě“ rozhoduje ten, kdo může vypnout proud anebo cokoliv vymazat. A právě proto nás ve jménu „pokroku“ chtějí vtáhnout do virtuálního světa obrazovek, aby nás mohli snáze ovládat.

Těmto úvahám možná někteří lidé nerozumí, ale jejich důsledky se přesto týkají úplně všech. Proč? Ať jste zaměstnanec, podnikatel, spotřebitel, manažer nebo prostě rodič, vždycky potřebujete co nejspolehlivější informace, abyste mohl úspěšně jednat.

Možná řeknete: „No tak budu poslouchat to, co říkají obrazovky, a budu mít klid.“ To si dobře rozmyslete. Včera vám obrazovky řekly, že očkování je účinné a neškodné a dnes už to neplatí. Nestačí vám to jako důvod nespoléhat se na monitory? Tak si uvědomte, že ve světě obrazovek jsou vaše úspory jenom magnetická stopa, váš dům jen záznam ve virtuálním katastru a vaše existence je QR-code. Jak chcete dokázat, že jsou to vaše peníze, dům nebo pozemek, když to najednou nebude na obrazovce k nalezení. A diskutovat s vámi o tom nebude člověk, ale jen datová schránka?

Takže takhle: Všechno, co víte, co jste a máte, přestává existovat v okamžiku, když to zmizí z obrazovky. „Nečekaně“ se zhroutí počítačové sítě, „čínští“ hackeři smažou data a jejich rekonstrukce se povede „bohužel jen částečně“. A vy pak nic nevíte, nic nemáte a nic nejste.

Pravda musí být uchopitelná

Tisíciletá pouť za poznáním dovedla lidstvo od víry v Boha, přes zbožňování rozumu až ke vše pohlcující nejistotě. Současný člověk je pokořený dědic Descartova sebejistého „myslím tedy jsem“. Jen se bezradně motá mezi digitalizovanými slovy, dojmy, obrázky, zážitky zprávami, penězi, úřady, obchody a volbami, které jsou jen padělky skutečnosti. Nic nepochybně neví a nevlastní.

Elektronické spojení mezi lidmi zvyšuje rychlost a drasticky snižuje pravdivost informací. Sice se okamžitě dozvíme všechno ze světa, ale na nic z toho se nemůžeme spolehnout. Lidé ale musí vědět, protože společným jmenovatelem veškerého lidského snažení je získat spolehlivé informace, nezbytné k tomu, aby mohli prospět sobě a svým blízkým.

Ale co s tím, když v digitalizovaném světě přestává být pravda obecně platná a nadčasová? Nezoufejte. Pravda sice zmizela z globalizovaného světa, ale je nám blíže než předtím. A proto odložte malé i velké obrazovky, ukazující jen padělanou „globální skutečnost“ a opevněte proti záplavě lží v poznatelném světě, který máte „na dosah ruky“.

-Tam, kde se odehrává náš každodenní život, dokážeme zjistit, co je pravdivé a co je užitečné.

-Tam umíme určit a prosadit jiná pravidla, než nám vnucují mocí posedlí politici, podnikatelé, média a experti.

-Tam investujeme svou energii skutečně efektivně a tam můžeme uskutečňovat svoje cíle.

Digitalizace zavinila zkrácení dosahu vědění a hledání spolehlivých informací si vynucuje rozčlenění společnosti na malé celky. Anglický antropolog Robin Dunbar, o kterém jsme již mluvili v předchozím eseji, zjistil, že největší možná skupina, v níž je člověk schopen udržovat přehledné a prospěšné vztahy má 150-230 členů. A protože společně přemýšlíme o tom, jak má vypadat postkonzumní a postglobalistická společnost, tak si rovnou řekněme, že 150 až 230 lidí je vhodná velikost základních stavebních kamenů samosprávné, svépomocné a zdola nahoru organizované společnosti.

Ale když navrhuji přesunout těžiště našich životů do malých sociálních prostorů, tak to neznamená, že chci společnost rozdrobit na nějaké nuzné zemědělské komuny. Jde mi o to, abychom sami převzali odpovědnost za ty věci, které se týkají našeho každodenního života. V malém sociálním prostoru, kterému pracovně říkám „u nás“ musíme nahradit zdegenerovanou reprezentativní demokracii efektivnějším a humanističtějším politickým systémem. A světe div se, takový systém již existuje.

Všude mezi námi žijí lidé, kteří zároveň rozeznávají problémy a jsou schopní je řešit. Všude, i ve vašem okolí se najdou takoví, kteří jsou schopní plnit úlohy ve vznikající samosprávné a svépomocné společnosti. Zatím to nedělají, protože je ještě k tomu nedonutila snižující se výkonnost systému a klesající kvalita „těch nahoře“. K tomu však nevyhnutelně dojde. Někde se to již děje a jinde to přijde trochu později. A pak se tyto dosud spící lokální elity ujmou iniciativy v malých sociálních prostorech, o kterých píše Robin Dunbar. Tyto elity jsou neformální, to znamená, že nepotřebují politické strany, volby a úřady. Stačí, když budou ti nejschopnější z nás, pod tlakem neschopnosti a nevůle lokálních reprezentantů státu, donuceni k tomu, začít se sami starat o to, co je v konkrétním místě zároveň potřebné a uskutečnitelné. Budou to vždy jedinečné projekty, ale přesto s jedním společným jmenovatelem: Jejich důsledkem bude, že se obyčejní lidé tam „u vás“ opět dostanou do centru dění a stanou se měřítkem cíle a správnosti tohoto dění.

Shrnutí

Co si z eseje o „vězních datové schránky“ vezmeme pro náš každodenní život? Dozvěděli jsme se, že když se nebudeme energicky bránit, tak digitalizace udělá ze všeho, od citů, přes myšlenky, peníze až k institucím nehmotné stíny nebo chcete-li prostě hologramy. Když tomu nezabráníme, tak ekonomické superelity a jejich političtí asistenti předělají lidskou společnost na jednu velkou fabriku, která bude „vyrábět“ tuctové a ubohé lidské životy pro všechny a navíc je bude centrálně časově omezovat.

Již víme, že se samozvaní vládci světa rozhodli, ukončit éru masového konzumu a směřují k technofeudalismu. To znamená v první řadě, že lidem pomocí digitalizace všeho postupně vezmou to, na čem většině z nás nejvíce záleží, věci. Vezmou vám hmotné symboly úspěchu a statusu a nahradí je obrázkem, zážitkem a fikcí na obrazovce. Jestli se vám to nelíbí, tak se budete muset (a když si pospíšíte) ještě i moci bránit. Jak? Tak si to připomeňme.

První a klíčovou metodu obrany proti vzniku technofeudalismu, jsme vypracovali na začátku tohoto dílu. Zjistili jsme, že chceme-li zabránit dalšímu „pokroku k horšímu“, tak musíme nejprve aktualizovat náš slovník a s jeho pomocí popsat současný svět. Přesné pojmenování umožňuje správné myšlení, a to pak i úspěšné jednání. Pomocí následujících pravidel získáme první mocnou zbraň proti nastolení technofeudalismu.

1. Přestaňte jednostranně pozitivně hodnotit technologické inovace, ale i rychlost a modernitu. Používejte i negativní polovinu hodnotící stupnice inovací od „kontrolovat“ až po „zabránit“. A díky tomu si uvědomíte, že z vás moderní technika dělá „mluvící nářadí“.

2. K pravdivému popisu důsledků technických inovací je nezbytné používat pojmy jako „manipulovat“, „vykořisťovat“, „zneužívat“, „utlačovat“ nebo „tyranizovat“. Jen s jejich pomocí můžeme pochopit, že a proč musíme znemožnit totální technizaci našeho života.

3. Je třeba proklestit houštiny jarmarečních přívlastků pro novoty a docenit kvality minulého a vyzkoušeného. Prostě musíme zase pozitivně nabít pojmy jako „tradiční“, „domácí“, „český“, „včera“, „staré“, „obnovovat“, „opravovat“, „zpomalovat“, atd. atd.

4. Cokoliv nám nabízí, pod záminkou úspory času, nebo ve jménu „pokroku“, je podezřelé a pro nás nejspíše nevýhodné. Nedůvěřujte tomu, a když si nejste jistí opakem, snažte se to nedělat.

V druhé polovině tohoto dílu naší eseje jsme si ukázali, jaké nebezpečí sebou nese digitalizace všeho, od slov přes peníze až po úřady. Málokdo si to uvědomuje, ale naši nepřátelé chtějí, aby fyzický svět byl nahrazen jeho elektronickým padělkem, ve kterém by nad námi měli absolutní moc. Proto se snaží přestěhovat lidstvo do říše obrazovek, na kterých mu předvádějí simulaci světa. Co z toho plyne?

Na základě mého dosavadního výkladu by vám mělo být jasné toto:

1. Všechno, co je neuchopitelné, ať myšlenka nebo předmět nemá žádnou nebo jen velmi pochybnou hodnotu, protože to může kdykoliv zmizet. Pravdu a trvalost tudíž nenajdete ve virtuálním, ale jen v hmatatelném světě a ve vašem bezprostředním okolí.

2. Spolehlivá informace je k mání jedině přímo v místě jejího vzniku a pravdivost klesá s rostoucí vzdáleností. Proto nehledejte použitelné poznatky v médiích a sociálních sítích, ale jen tam, kde se odehrává váš pracovní a soukromý život. Tak okamžitě vzroste vaše akceschopnost a moc, o kterou vás vrchnost v posledních letech systematicky obírá. Jak tomu rozumět? V éře digitalizace všeho má moc ten, kdo rozhoduje o tom, co přijde na obrazovky, ale ještě mocnější je ten, kdo se na ně odmítne dívat.

3. Čím obrazovky nahradíme? Přece osobním kontaktem. Již víme, že digitalizace světa zkracuje dosah vědění a vynucuje si rozčlenění společnosti na menší celky. Proto musíme přesunout těžiště našich životů do malých sociálních prostorů a do formy tváří v tvář a starat se jen o to, co je v blízkosti a co je uchopitelné. V tomto prostoru mají potřeby obyčejných lidí šanci prosadit se proti zájmům anonymních vládců datových schránek, kteří nás chtějí manipulovat, kontrolovat, šikanovat, vykořisťovat a nakonec vyvlastnit a zotročit.

4. Ano, to vše sníží naši životní úroveň a omezí náš komfort. Ale alternativa vypadá takhle. Samozvaní vládci světa se již dávno rozhodli ukončit éru masového konzumu. Dosud však před konzumismem omámenou většinou obyvatel úspěšně tají, že jí chtějí připravit přesně o to, na čem jí nejvíce záleží. Chtějí jí vzít všechny hmotné symboly úspěchu a statusu a nahradit je obrázky, zážitky a fikcemi.

A tak se dosud nečinné většiny ptám, jestli opravdu chce živořit ve virtuálním světě, v hologramu svého bytu, který uvidí jen s 3D-brýlemi, anebo chce-li žít skromněji, ale ve skutečném světě opravdových lidí?

Odkazy:

Martin Heidegger: Sein und Zeit, Max Niemeyer Verlag Tübingen, 2006

David Rozado: https://davidrozado.substack.com/p/new-york-times-word-usage-frequency

Robin Dunbar: Dunbar’s Number: Why the Theory That Humans Can Only Maintain 150 Friendships Has Withstood 30 Years of Scrutiny. Neuroscience August 28, 2021

https://neurosciencenews.com/dunbars-number-social-brain-19210/

podcast: https://youtu.be/99JU--2l-ik