Svoboda a humanita během životního cyklu člověka a občana
Svoboda
V moderní společnosti často používáme slovo svoboda, aniž bychom si uvědomovali, že jeho význam se mění v závislosti na tom, v jaké roli se člověk zrovna nachází – zda jako biologická bytost, nebo jako občan integrovaný do struktury státu. Tento rozdíl se dá ostřeji vystihnout, když porovnáme svobodu v životním cyklu člověka s občanskou svobodou během životního cyklu občana.
Člověk jako biologická bytost se rodí s určitým potenciálem pro svobodu – může dýchat, pohybovat se, vyjadřovat emoce. Jeho svoboda je ale přirozeně omezena instinkty, fyzickými limity, závislostí na ostatních i kulturním kontextem. Tato "přírodní" svoboda je spíš svobodou přežít, nalézt smysl, vyhnout se bolesti, hledat štěstí. Občan, na druhé straně, není jen biologickou entitou – je to jednotka společenského systému. Občanská svoboda znamená možnost účastnit se veřejného života, svobodu projevu, právo volit, vlastnit majetek či svobodně se vzdělávat. Tato svoboda je dána zákony, ústavou, institucemi – a tedy je vždy rámována odpovědností vůči druhým. Zatímco člověk se rodí svobodný, občanem se stává – a s tím přichází i nutnost obhajovat nejen svou svobodu, ale i svobodu druhých.
V přirozeném světě zvíře jedná podle instinktivní sobeckosti. I když existuje spolupráce (např. ve smečkách nebo stádech), je vždy podmíněná přežitím. Etika nehraje roli – hraje se hra „já nebo ty“. Tato zvířecí logika přežívá v mnoha lidských chováních, zejména v krizových situacích nebo v prostředí, kde chybí právní a morální rámec. Humanita je právě ten krok, který překračuje instinkt. Znamená vědomé rozhodnutí být solidární, pomáhat slabším, odmítnout násilí, a to i za cenu osobního nepohodlí. Humanita je ztělesněním věty: "Ne protože musím, ale protože je to správné."
Zde vstupuje do hry vlastenectví – často nepochopený a zneužívaný koncept. V pozitivním smyslu je vlastenectví přirozenou formou rozšířené loajality: nejprve k rodině, pak ke komunitě, následně k národu. Je to způsob, jak se naučit být součástí něčeho většího než jen sám sebe. Vlastenectví ale může být uzavřené nebo otevřené. Uzavřené vlastenectví končí u hranic státu a snadno přechází v nacionalismus. Otevřené vlastenectví však chápe lásku k vlastnímu národu jako cvičiště pro vyšší stupeň – humanitu. Pokud dokážeme být loajální a obětaví pro národní celek, můžeme se naučit totéž vůči lidstvu jako celku.
Životní cyklus člověka je cestou od instinktu k uvědomění. Rodíme se jako zvířata, ale máme potenciál stát se lidskými. Občanská svoboda, otevřené vlastenectví a humanita nejsou automatické – jsou výsledkem mravní a kulturní výchovy, společenské praxe a vědomého odmítání sobeckosti. Svoboda bez odpovědnosti je sobectví. Humanita bez svobody je iluze. Mezi tím leží volba každého z nás – být jen zvířetem, nebo skutečným člověkem.