Stav informačního a kybernetického obležení
Strategická komunikace
Česká politika se ocitla v režimu, který připomíná film The Siege: nevyhlášený stav obležení, kde místo bomb létají narativy, místo tanků se posouvají algoritmy a místo generálů vystupují „experti na strategickou komunikaci“. Uniklé podklady 91. skupiny informačních sil a analýzy mediálního chování stran ukazují, že boj o voliče se změnil v boj o kontrolu informačního prostoru — a že do této hry vstupují i státní složky, které by měly být apolitické.
Fenomén Fialovo-Foltýnovské sekurokracie už není varováním, ale diagnózou. Bezpečnostní aparát začíná určovat, co je „manipulace“, monitoruje komunikační kanály stran a analyzuje voličské skupiny jako vojenské sektory. Vzniká prostředí, kde obrana přechází v dohled — a dohled v nástroj politického ovlivňování. Do toho zapadá role Otakara Foltýna, trefně označovaného za „cenzurního propagandistu“, jenž místo obrany ČR buduje jakousi „proti-putinovskou totalitu“ doplněnou PSYOPSkracií a nenávistnými vulgarismy. Připomíná Bruce Willise z The Siege (Stav obležení): muže, který je přesvědčený o své pravdě tak moc, až překročí zákon i etický rámec. A není vyloučeno, že Foltýn skončí podobně: zatčením nebo vyhazovem bez výsluh za porušení kodexu vojáka.
Prezentace 91. skupiny rozkreslují voliče jako mapu obléhání: mladí liberálové, lidé bez maturity, katolické regiony, regionální střední třída. Každý segment má přidělené své kanály, své slabiny a svou munici. To není marketing — to je vojenský operační plán aplikovaný na společnost. Politické subjekty podle daných nepečlivých kinder-managementových prezentací 91. skupiny AČR z cvičení Volby 2025 mezitím používají své vlastní „zbraně“: ANO vlastní mediální domy, SPD Facebookovou mašinerii, Piráti digitální komunitu, SPOLU tradiční tisk a veřejnoprávní média. Vzniká bitevní terén, kde soudržný veřejný prostor přestává existovat. Každá bublina žije ve své verzi světa a každá je obléhána jinou stranou.
To nejpodstatnější však je, že monitoring narativů a vyhodnocování politických obsahů se stává normalizovanou součástí státní bezpečnostní agendy. Přesně to je logika nedemokratické sekurokracie: bezpečnost je záminka, skutečnost je kontrola. Demokratický rámec se tím neformálně nahrazuje řízeným komunikačním režimem, který rozhoduje, co je správný výklad reality. A jak ukazuje film, největší hrozba není samotné obležení, ale chvíle, kdy si na něj společnost zvykne. Když občané rezignují a nechají se rozdělit do cílových skupin, které se už nikdy nepotkají. Když připustíme, že stratégové, analytici nebo armádní mluvčí budou určovat, které narativy smí žít. Stav obležení totiž neprobíhá před branami měst, ale v našich hlavách. A pokud nebudeme bdělí, nezjistíme ani to, kdy se z obrany stal dohled — a z dohledu moc.