Sinajský klášter sv. Kateřiny: Světlo na konci tunelu
Problémy naší doby
V měsíci srpnu 2025 jsem publikoval na Blogosvětě tři články týkající se dramatického dění v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. Dnes připojuji čtvrté pokračování.
Odkazy na mé předchozí články týkající se krize v sinajském klášteře sv. Kateřiny:
2. 8. 2025
https://www.blogosvet.cz/article/zaostreno-na-sinajsky-klaster-svate-kateriny-i-GipKI
10. 8. 2025
https://www.blogosvet.cz/article/zaostreno-na-sinajsky-klaster-svate-kateriny-ii-7pvXz
28. 8. 2025
●
Nejprve uvedu, proč se tomuto tématu tak obsáhle věnuji. Každý máme ať už ve své zemi, nebo v cizině, svá magická místa. K těm mým patří Sinajský poloostrov. Jeho perlou jsou nejen turistické destinace, ale především řeckoortodoxní klášter svaté Kateřiny. Nejstarší nepřetržitě fungující pravoslavný klášter v křesťanských dějinách.
Rok 2025 je pro něj rokem turbulentním. Na konci května soud v egyptské Ismáílíji vydal verdikt, podle kterého klášterní nemovitosti jsou majetkem egyptského státu, přičemž klášter má pouze užívací právo. To vyvolalo obrovskou nevoli jak ve východním ortodoxním společenství, tak v řeckých vládních kruzích, neboť dosud se mělo za to, že vlastníkem kláštera včetně příslušných pozemků je samotný klášter, potažmo tamní autonomní řeckoortodoxní Sinajská církev, v jejímž čele stojí arcibiskup Damianos, který je současně opatem kláštera. Aby předešla nedorozumění, ujistila nejvyšší egyptská politická místa, prezidentský úřad nevyjímaje, že soudní rozhodnutí náboženský status kláštera nikterak neohrožuje. Obavy na straně církevního společenství a řeckého státu se tím ale zcela rozptýlit nepodařilo. Nicméně pokračovala jednání na toto téma, na prvním místě mezi ministry zahraničí Řecka a Egypta. Řecko má zvláštní zájem o sinajský klášter proto, že tamní komunita je historicky řecká, liturgie i kultura jsou řecké, a klášter se stal součástí řeckého ortodoxního a národního dědictví, třebaže leží na území Egypta. Káhira tento zvláštní vztah Řecka ke klášteru do jisté míry respektuje, nicméně pokud jde o státní vlastnictví nemovitostí, ustoupit nehodlá. Řešením snad bude kompromisní dohoda mezi Káhirou a Aténami, samozřejmě za účasti nejvyššího představitele kláštera (opata/arcibiskupa Sinajské církve). Diplomatická jednání Řecko – Egypt pokračují.
Mezitím, konkrétně 1. srpna 2025, schválil řecký parlament zvláštní zákon, kterým ustanovuje veřejnoprávní instituci s názvem „Řeckoortodoxní svatý královský autonomní klášter posvátné a Bohem návštívené hory Sinaj v Řecku“, která na řeckém území klášter oficiálně zastupuje a má na něm chránit jeho kulturní a duchovní zájmy. Dlužno dodat, že sinajský klášter vlastní nemovitosti (metochie) také na řeckém území. Zákon nemá žádnou působnost na teritoriu Sinaje, potažmo egyptského státu.
Vzpoura
Do už tak napjaté situace zasáhli samotní mniši klášterního Sinajského bratrstva. Koncem července šokovali oznámením, že většina z nich svolala generální shromáždění (v počtu patnácti mnichů, což ale nebyla regulemi požadovaná dvoutřetinová většina) a v době nepřítomnosti Damiana ho odvolali z funkce opata. Příslušný dopis odeslali Jeruzalémskému ortodoxnímu patriarchovi Theofilu III. k potvrzení. Proč do Jeruzaléma? Protože i když se klášter těší široké autonomii, podle jednoho z výkladů podléhá kanonické jurisdikci Jeruzalémského ortodoxního patriarchátu. Opat a arcibiskup Damianos ovšem s tímto názorem nesouhlasí a je toho mínění, že jeruzalémský patriarcha nemůže do dění v klášteře zasahovat. Argumentuje tím, že v roce 1782 vydal ekumenický patriarcha Konstantinopole Gabriel IV. kanonické rozhodnutí, kterým potvrdil klášteru a jeho představenému předchozí autonomní status z roku 1575, což znamená, že klášter získal právo samostatně řídit své záležitosti bez přímého zásahu jiných patriarchátů, tedy ani jeruzalémského. Tudíž, podle Damiana, mu tento dokument z roku 1782 poskytuje právní základ pro současné nároky na nezávislost kláštera.
Ať je tak či onak, situace postupně gradovala. 26. srpna se opat Damianos, který odmítl své sesazení jako nekanonické, vrátil z Řecka (kde mj. lobboval za výše zmíněný zákon o zřízení veřejnoprávní instituce zastupující zájmy kláštera na řeckém území) a za pomoci jemu věrných mnichů a s klášterem spolupracujících beduínů nechal rebelující mnichy, kteří ho údajně slovně i fyzicky napadli, vyvést mimo klášter a posléze je vyškrtl ze seznamu členů bratrstva. Údajně jde o jedenáct mnichů. Dal jim ale šanci k návratu, pokud se za vzpouru proti němu omluví. Pak svolal generální shromáždění, které zvolilo novou tříčlennou klášterní radu (synaxis) a v prohlášení uvedl, že situace v klášteře se vrátila k normálu. Skutečnost ale tak ideální nebyla. Vedle toho, že jde při pohledu zvenčí o bezprecedentní ostudu, vyjevil se také zásadní rozpor mezi konstantinopolským patriarchátem, který je vnímán jako formální hlava pravoslaví (asi jako canterburský arcibiskup v Anglikánském společenství), a patriarchátem v Jeruzalémě. Druhý jmenovaný drží již zmíněný názor, že má nad sv. Kateřinou kanonickou jurisdikci, což Damianos odmítá. 30. srpna bylo v Konstantinopoli oznámeno, že právě probíhající Svatý a posvátný synod Ekumenického patriarchátu vyjádřil Damianovi plnou podporu, nadále ho uznává jako legitimního a kanonického arcibiskupa a opata a zároveň potvrdil staleté postavení kláštera sv. Kateřiny. O den později Jeruzalémský řeckoortodoxní patriarchát v prohlášení uvedl, že plně podporuje Sinajské bratrstvo a uznává práva otců svatého kláštera, jak jsou zakotvena v jeho Základních řádech a chráněna po celou dobu jeho po staletí trvající historie. Přitom bylo zdůrazněno, že tato podpora „je vyjádřena v rámci duchovní a kanonické jurisdikce vykonávané Jeruzalémským patriarchátem“. Kontrast v pohledu na klášterní krizi mezi oběma patriarcháty je očividný.
Na začátku září se konala komplikovaná mnohahodinová jednání mezi Damianem a vzbouřenými mnichy za účasti zástupce řecké vlády, ale k dohodě nedošlo. Přitom na stole stále ležel dopis jeruzalémského patriarchy Theophila III. z 21. srpna, v němž vyzval Damiana, aby se dostavil 8. září do Jeruzaléma a před Svatým a posvátným synodem se ke krizi v klášteře vyjádřil, případně vyvinil z obvinění, která proti němu vzbouřenci vznesli. Damianos je titulován jako jeden z biskupů patriarchátu, čímž Theophilos III. dal najevo svoji nadřízenost. Damiana považuje za podřízeného biskupa a snaží se ho přimět k poslušnosti. Současně brání vypuzené mnichy a snaží se obnovit v klášteře pořádek. Tím se „kompetenční“ spor mezi nimi vyhrotil. Bylo víc než pravděpodobné, že Damianos do Jeruzaléma nepojede. Jak se záhy ukázalo, zamířil jinam (viz dále).
Pat prolomen
Ledy se zásadním způsobem pohnuly 4. září. Damianos oznámil, že zahajuje proces vedoucí k ustavení duchovního, který nastoupí po něm. Tedy k odchodu z obou jeho církevních funkcí. Připomeňme, že opatem kláštera je půl století a je mu jednadevadesát let. Jeho vyjádření je ale mimořádně kritické. Možná překvapivě, ale vlastně zase tolik ne, označil jako hlavního viníka za současné sváry Moskevský ortodoxní patriarchát. V prohlášení uvádí, že když egyptský soud vydal verdikt proti klášteru, okamžitě klášter podpořily Ekumenický patriarchát, Bulharský patriarchát, Řecká a Kyperská ortodoxní církev, později se připojily Antiochijský a Srbský patriarchát a Albánská ortodoxní církev. Zmiňuje se o bolestivém tichu alexandrijského patriarchy, což snad znamená podporu, a konstatuje, že ostatní patriarcháty a ortodoxní církve mlčely. S jednou výjimkou – Jeruzalémským patriarchátem, jehož prohlášení prý potvrdilo imperialistickou politiku vůči sinajskému klášteru s cílem degradovat ho na pouhý řadový klášter pod vedením jeruzalémského patriarchy. „Za tuto atmosféru sváru a rozdělení v pravoslavném světě nese výhradní odpovědnost Moskevský patriarchát, přičemž důsledky dopadají na celé pravoslaví. Není náhoda, že první, kdo využil vnitřního rozkolu v Sinajském bratrstvu, byly organizace, sítě, strany a jednotlivci napojení na ruský pokus o rozklad pravoslaví a propagovali názory odporující pravoslavné křesťanské teologii a morálce,“ tvrdí ve svém prohlášení Damianos.
Vliv Moskvy
U toho bodu se zatavme. Zajímalo mě, jak rozumět Damianově zmínce o neblahém angažmá Moskvy. Protože - co má Moskva společného s klášterem na Sinaji? Ten je autonomní a nepodléhá žádnému patriarchátu, tedy ani jeruzalémskému (ačkoli jeho vedení si myslí opak). Je součástí malé Sinajské církve, ale těší se obrovské prestiži. Jde o starobylý klášter schraňující unikátní rukopisy, památku UNESCO, významný duchovní symbol. Proto je pro velké patriarcháty takovým lákadlem. Cílem je získat vliv na tímto diamantem, který má duchovní i politický význam. Moskva není výjimkou. Strategie Moskevského patriarchátu je zřejmá. Dlouhodobě usiluje o to, aby se stal lídrem v rámci ortodoxního křesťanství, zejména po období 2018/2019, kdy se rozešel kvůli Ukrajině s Ekumenickým patriarchátem v Konstantinopoli, formální hlavou světového pravoslaví. (Příčinou rozkolu bylo uznání nezávislosti Pravoslavné církve Ukrajiny, což Moskva odmítla.) Moskevský patriarchát tudíž podporuje ty církve a skupiny, které jsou s Konstantinopolí v konfliktu. Využívá finanční, politické, mediální a jiné nástroje a prostředky, aby získal spojence. V případě sv. Kateřiny, jakmile se v bratrstvu objevily rozpory a vytvořila se opozice proti opatovi, Moskva v tom spatřila příležitost rozkol podpořit a tím oslabit tábor tvořený Konstantinopolí a Řeckou ortodoxní církví. Existuje vážné podezření, že ruské pravoslavné církevní struktury, ale také ruské politické kruhy, podpořily některé z rebelů uvnitř sinajského kláštera. Cílem Moskvy je oslabit vliv řecké strany; nezapomeňme, že Řecká ortodoxní církev i Konstantinopol vystupují jako tradiční ochránci autonomie sinajského kláštera. Rozdělení uvnitř pravoslaví by se tak stalo o to víc evidentní a Moskva by pak mohla poukázat na to, že Ekumenický patriarchát nedokáže udržet církevní jednotu. Moskva rovněž usiluje o to, získat podporu v Egyptě a na Blízkém východě, kde hledá alternativní církevní spojence. Sinajský klášter je po květnovém rozhodnutí egyptského soudu právně oslaben a žije v nejistotě. Taková situace je z hlediska „predátora“ (Moskvu) ideální pro pokus o vnější zásah. Moskevský patriarchát měl důvod domnívat se, že vnitřní rozkol oslabí vazby kláštera na Konstantinopol a Řecko a umožní, aby se projevily proruské vlivy. Ačkoli Damianos vede primární spor s Jeruzalémem, za hlavního viníka rozdělení označil Moskevský patriarchát: nepřehlédl širší geopolitický manévr Moskvy, která destabilizuje celé pravoslaví a využívá k tomu každé příležitosti.
Příklady expanze
Že nejde o pouhé dohady, dokazuje několik příkladů chování Moskevského patriarchátu v rámci světového pravoslaví. V roce 2018 Ekumenický patriarchát uznal a v roce 2019 udělil Pravoslavné církvi Ukrajiny dekret o nezávislosti. Moskevský patriarchát tento krok odmítl a s Konstantinopolí přerušil společenství, čímž se vytvořily dva ortodoxní bloky. Jeden vedený Konstantinopolí, druhý Moskvou. Přitom Moskva zneužila situace a sama sebe prezentovala jako ochránce kanonického pořádku, přestože to byla ona, kdo rozkol způsobil a prohloubil. Příklad druhý. Poté, co Alexandrijský ortodoxní patriarchát (jehož kanonickým územím je celý africký kontinent) uznal nezávislost Pravoslavné církve Ukrajiny, zareagoval Moskevský patriarchát založením vlastní paralelní struktury v Africe – Afrického exarchátu Ruské pravoslavné církve. Ten pod svou jurisdikci přetáhl značné množství duchovních a farností (číslo viz */). Moskva tím narušila kanonické hranice jiného patriarchátu, což většina pravoslaví považuje za nepřípustné. Čili: Moskva nemá problém porušit tradiční respektované uspořádání, pokud to oslabí Konstantinopol a její spojence.
*/ Web Religious Information Service of Ukraine informoval 30. srpna o číslech, která v Moskvě na setkání se zástupci Afrického exarchátu uvedl tamní patriarcha Kirill. Ruská pravoslavná církev působí nyní ve 36 afrických zemích, kde má ve více než 300 farnostech přes 270 duchovních.
Dále je nutné zmínit vliv Moskvy na Jeruzalémský patriarchát, který podporuje i finančně. Tamní patriarcha Theophilos III. je vnímán jako vstřícný vůči Rusku; ostatně Jeruzalémský patriarchát patří k těm, kdo nezávislost Pravoslavné církve Ukrajiny neuznaly, čímž se postavil proti Konstantinopoli. Moskva se snaží hrát roli „patrona“, aby posílila svůj vliv ve Svaté zemi (Izrael, Palestinská autonomie) a potlačila tak řecké pozice.
Obecně lze říci, že Moskva se snaží oslabovat Konstantinopol, případně ovlivňovat řeckoortodoxní patriarcháty ve svůj prospěch, podporovat opozici či nespokojence uvnitř církevních struktur, vytvářet paralelní jurisdikce nebo alternativní spojenectví a využívat politické páky státu – Moskevský patriarchát úzce koordinuje církevní kroky s ruskou zahraniční politikou. Prezentuje se jako ochránce pravé víry a tradic, zatímco pravoslaví reálně rozděluje a oslabuje. Výčet možností, jak Moskevský patriarchát může šířit svůj vliv mimo své kanonické území, je ovšem mnohem pestřejší.
Finále - první dějství
Když Damianos onoho 4. září poprvé veřejně přiznal, že si je vědom toho, že v jeho 91 letech se myšlenky mnoha lidí, jak v klášteře, tak mimo něj, zaobírají myšlenkou jeho nástupnictví, bylo zřejmé, že krize se blíží ke svému konci. Pak následovalo ono příslovečné „B“. Damianos poněkud překvapivě došel k názoru, že v Sinajském bratrstvu panuje shoda - a platí to i o jedenácti vzbouřencích - na strategických cílech a metodách řešení existenční krize kláštera, a proto „nastal čas, abych se ujal své odpovědnosti a zajistil proces nástupnictví. Tyto kroky začnou okamžitě a musí být dokončeny rychle, ale také řádně, aby se sjednocené Sinajské bratrstvo mohlo soustředit na řešení velkého problému, kterému čelíme“. Tím hlavním problémem je podle něj verdikt egyptského soudu z května 2025 uvedený výše. Řešení musí být nalezeno v trojstranné dohodě uzavřené mezi klášterem a řeckou a egyptskou vládou.
Zlomovou zprávu přinesly servery 6. září. Brzy ráno přistál na aténském letišti řecký speciál, který z Šarm aš Šajchu přivezl řecké představitele, náměstkyni ministra zahraničí Papadopoulouovu a vysokého úředníka pro náboženské záležitosti Kalantzise. Spolu s nimi se do Řecká vrátil opat a arcibiskup Damianos a devět mnichů, kteří se rozhodli sinajský klášter opustit. Oba vládní představitelé vedli v klášteře konzultace s cílem zklidnit krizovou situaci v Sinajském bratrstvu a poskytnou garance ohledně podmínek umožňujících zahájení procesu nástupnictví po Damianovi. Výsledkem mise řeckých představitelů je návrat vypuzených mnichů do kláštera a jeho opětné otevření pro poutníky a turisty (jeho nucené uzavření nelibě nesly egyptské úřady). V nadcházejících dnech budou zahájeny konzultace o určení Damiánova nástupce. Řecký ministr zahraničí Gerapetritis vyjádřil naději, že jeho země brzy dosáhne s Egyptem dohody ohledně budoucnosti kláštera a zachování jeho řeckoortodoxního charakteru. Snad se to podaří.
●
Volně zpracováno podle serverů Orthodoxtimes.com, Orthodoxianewsagency.gr, Orthochristian.com, Ekathimerini.com, Protothema.gr, Greekcitytimes.gr a webu Jeruzalémského ortodoxního patriarchátu.