Setkání po téměř 55 letech

A pak si začali budovat vlastní životy. Většina spolužáků šla na vojnu, po ní si vybrala zaměstnání, dívky bez lidové armády právě tak, vytvářeli jsme si vztahy, zakládali rodiny, pracovali na kariéře (nebo také ne), věnovali se svým koníčkům. Žili jsme každodenní realitou a čas běžel. Roky, desetiletí…

Před několika dny mi bratranec, s nímž jsem chodil od páté do deváté třídy, v e-mailu napsal, bylo to v pátek, že v sobotu odpoledne se koná v krušnohorském městě našeho mládí sraz třídy. Bydlí už dlouho u Tábora, má to na místo setkání 250 kilometrů, a přesto se rozhodl přijet. Já to mám nesrovnatelně blíž, jsem nyní Západočech, ale přesto jsem váhal. Patřím mezi introvertní jezevce, žijící v hloubce své nory, spíše samotář než tvor společenský, v nadsázce řečeno „nudista“ (ve smyslu člověka, s nímž je nuda, nikoli toho, kdo se obnažuje) – prostě si myslím, že na mě není nikdo nějak zvlášť zvědavý. Proto jsem na žádném školním srazu nebyl, toto by byla moje premiéra. Nakonec jsem si ale řekl, že když tomu může věnovat čas bratranec, který to má 16krát dál, bylo fér, kdybych dorazil i já.

Cestoval jsem vlakem a hned po příjezdu jsem na nádraží potkal spolužačku, která v deváté třídě seděla v lavici přede mnou. Jednou o přestávce se otočila, měl jsem právě otevřený atlas světa na stránce s mapou Blízkého východu, a řekla: „Víš, kde je teď moje sestra?“ Než jsem stačil odpovědět, zabodla kružítko na místo s nápisem Tel Aviv-Jaffo. To mě nadchlo, neboť už tenkrát jsem patřil mezi přátele Izraele. Když jsem jí to na setkání připomněl, upřesnila, že její starší sestra působila jako au pair v Anglii a do Izraele jezdila s tamní rodinou na dovolenou.

Konečně na místě. A bezpočet vizuálních překvapení. Sešel se nás tucet (z více než dvaceti) a poznat některé po půl století byl docela oříšek. Jediný, koho jsem znal z této doby byl bratranec, s nímž jsem samozřejmě v kontaktu. Před dvěma měsíci jsme se viděli ve stejném městě na podobném setkání, také po padesáti letech, ale jeho účastníky byli členové mládeže z našeho bývalého evangelikálního sboru. Program byl přirozeně poněkud odlišný, nechyběl duchovní rozměr.

Hned na začátku srazu se spolužáky jsem seznal, že jsem se mýlil. V představě, že na mě není nikdo zvědavý. Všichni byli zvědaví na všechny – a na atmosféře to bylo znát. Přátelská, empatická, plná vzájemného respektu. Uvědomil jsem si, jak křivolaké byly cesty životem mnohých z nás, jaké zkoušky některé z přítomných potkaly („jsem potřetí vdovou“; „byla jsem týrané dítě“) - velká solidarita, velké uznání za osobní statečnost, velká pokora z mé strany. Takovéto příběhy ve mně zanechaly hluboký dojem. Přes tyto individuální temné životní stíny převažovala kolem stolu radostná nálada a dobrá pohoda; chmury se podařilo zaplašit, ale zapomenout na ně nelze. Život není pouze procházka růžovou zahradou – a s čerstvým připomenutím této reality, s tímto vědomím, jsem také ze setkání odjížděl.

V rámci kolečka obsahujícího naše letmé životopisy a postřehy z uplynulých padesáti let jsem řekl: „Moje maminka, která leží na hřbitově kousek odtud, si před smrtí přála dvě věci. Aby se dožila osmdesáti a aby nemrzlo a hrobař neměl těžkou práci s kopáním hrobu. Obojí se jí před patnácti lety splnilo. Já jsem si přál, protože jsem tušil, že mě čeká jistá vážná operace, aby k ní došlo až budu v penzi. Nechtěl jsem v práci komplikovat život kolegům, neboť jsem pracoval na pozici, kde v době mé nepřítomnosti musel sloužit fyzicky někdo jiný. Také mně se to splnilo a jsem za to vděčný.“ Jedna spolužačka mimoděk pronesla: „Tak to by mě v životě nenapadlo.“ Trochu jsem se pochlubil: „Takoví my jsme. Snažíme se být ostatním k užitku.“ Je to závazek. Snad v jeho plnění budu alespoň zčásti úspěšný.

Být užitečný. Nezávisle na mně to potvrdil i bratranec. S podzimem života si položil otázku, co po něm zbyde. Jistě: rodina, potomci, softwarová firma, kterou spoluzaložil a vedl. A něco navíc? Zakoupil holiny a začal na nich vysazovat stromy. Už několik tisíc. Také inspirativní. Nebýt tu jen pro sebe a své nejbližší, ale žít s přesahem do budoucnosti.

Zdá se vám, že beru všechno moc vážně? Že takovéto setkání má být především zábavné? Máte pravdu. Vždyť říkám, jako introvertní jezevec příliš velkým přínosem pro podobnu sešlost nejsem. Ale jednou legráckou jsem úsměv na tvářích snad vyvolal. Když jsem držel řeč, vzal jsem si k ruce papír a pravil: „V mládí jsme měli den po dni v týdnu na programu: kino, rande I, hospoda, koncert v kulturáku, páteční čaje, rande II, disco. A dnes? Kardiolog, urolog, odběry, diabetolog, praktik, kuřáci plicní, holky mamograf, endokrinologie...“ K popukání to sice není, zato každodenní realita.

Netýká se ale každého. Jeden spolužák překvapil: naposledy u doktora byl kdysi na fakultě. Mám-li parafrázovat slova Babičky Boženy Němcové: Šťastný to muž. Šťastní jsme ale byli ve své podstatě všichni, kdo jsme se mohli dostavit - a že jsme se mohli dostavit, z blízka i z daleka. Podíváme-li se kolem sebe, není to tak samozřejmé. Vždyť kolik spolužáků, ať už ze základní školy nebo těch navazujících, se dívá na tato setkání z druhého břehu.

Poděkování patří všem, kdo tyto akce ve svém volném čase organizují.