Segregace černohumoristů: Turek a právo smát se vlastnímu ksichtu

Filip Turek má tu zvláštní smůlu nebo štěstí, že vypadá jako reklamní leták na SS uniformu. Vysoký, ostře řezaný, přísný kukuč, jak vystřižený z nějaké špatně obsazené válečné rekonstrukce. A jako každý člověk s nějakým stigmatem, tak i on — místo aby se schoval — dělá to, co dělají ti, kdo si z vlastní identity udělali obranný štít: dělá si z toho srandu. Jenže problém je v tom, že ne každý smí mít černý humor. Záleží na tom, jaký máte obličej. Když stejný fór řekne člověk s image kabaretního šaška, publikum se zasměje. Když totéž řekne někdo, kdo vypadá jako velitel Wehrmachtu, spustí se ideologická siréna.

Černý humor není návod k činu, ale obranný mechanismus. Je to způsob, jak se člověk vyrovnává s vlastní bolestí, stigmatem, minulostí. Afroamerická komunita si přivlastnila slovo nigga ne proto, že by chtěla oslavovat rasismus, ale protože tím vzala zbraně z rukou těch, kdo ji chtěli zraňovat. Podobně i Turek svým vystupováním převrací narativ naruby: když ví, že jeho vzhled v lidech vyvolává asociace, předběhne je a udělá si z toho sám legraci. Jenže zatímco afroamerický komik dostane za takový humor potlesk, Turek za totéž dostane nálepku extremisty. Tohle není rovnost. To je segregace černohumoristů.

Černý a šibeniční humor vždycky vznikal tam, kde bylo víc bolesti než prostoru k oficiálnímu mluvení. V koncentrácích, věznicích, na frontě, ve špitálech i v kabaretech. Je to humor z temnoty, ne navzdory smrti, ale přímo proti ní. Jenže dnešní moralizující společnost má tendenci hodnotit, kdo smí temnotu zpracovávat nahlas a kdo ne. Afroamerický komik může udělat vtip o lynči — a bude to uznávané dílo. Bílý Evropan to udělat nesmí, i kdyby šlo o sarkastickou parodii — a i kdyby to dělal s jasným odstupem. Když Turek použije ironii, je to „nepřípustné“. Když to udělá někdo jiný, je to „odvážné umění“. To je dvourychlostní humor. A dvourychlostní humor je ideologická past.

Není potřeba psát zákony. Stačí vytvořit atmosféru, kde některé typy lidí nesmí říkat některé věci. Třeba proto, že mají „nevhodný vzhled“. Nebo proto, že „vyvolávají dojem“. Nebo protože jejich existence je prý „spouštěčem extremistických pocitů“. Takhle vzniká nová kasta: zakázaní černohumoristé. Lidé, kteří nesmí mít nadsázku, protože jejich existence je pro moralisty příliš nebezpečná. Turek tak není primárně terčem kvůli tomu, co říká. On je terčem kvůli tomu, že jeho vtip neodpovídá schválenému nositeli. Je to stejný vtip, ale „nesprávná ústa“. Stejný humor, ale „nevhodná hlava“.

Černý humor není problém společnosti, ale její barometr. Když společnost začne zakazovat ironii, šibeniční humor a sebeobranný vtip, není to známka pokroku — ale návratu k morálním tribunálům. Někteří lidé si ze své stigmatizované identity udělají parodii. Je to způsob, jak přežít. Jiní z toho udělají zbraň — způsob, jak umlčet. To je zásadní rozdíl. Filip Turek je v tomto smyslu učebnicový případ: má vzhled, že by ho v divadelní hře obsadili jako důstojníka SS. Ale místo toho, aby dělal, že to není pravda, dělá si z toho (pro někoho "debilní") srandu. A za to je veřejně cejchován. Ne za činy, ale za vzhled a tón.

Právo na černý humor není výsada — je to obranný mechanismus člověka, který si nenechá diktovat, jak má o sobě mluvit. Společnost, která umožní humor jen „správným“ lidem, není tolerantní, ale totalitní s lidskou tváří. Smát se sám sobě, svému ksichtu i démonům minulosti — to je svoboda. Zakazovat to jen některým — to je ideologická segregace.