Sedm pádů Filipa Turka
Dilemata domácí politiky
Působí to dojmem, že se s Filipem Turkem roztrhl pytel. Své zastánce či obhájce má i zde na blogu. Petr Trmač soudí, že místo Žida (jako cíl pogromu) dnes máme Turka. A Josef Zbořil píše o ideologické segregaci. Podle něj je Filip Turek cejchován nikoli za své činy, ale „za vzhled a tón“.
Opravdu?
Vyjádřím svůj osobní postoj. Především: jsem dalek toho, abych někomu něco zakazoval. Myslím, že o to v Turkově případu vůbec nejde. O co tedy? O morální stránku věci. Řečeno naprosto triviálně a hodně zjednodušeně, v čele klubu nekuřáků by neměl být člověk, který denně vykouří tři krabičky. V čele klubu abstinentů nemůže být notorický alkoholik.
Být členem vlády demokratického státu patří mezi nejvyšší pocty. U kandidáta na takovýto post předpokládám vysokou morální integritu. Nepatřím k těm, kdo by neuznávali proměnu biblického Saula (aktivního pronásledovatele křesťanů) v Pavla (respektovaného apoštola křesťanů). To ovšem předpokládá proměnu, změnu smýšlení, pokání, obrácení. Je sotva představitelné, že by se Pavel, poté, co přestal být Saulem a „přešel na druhou stranu“, čas od času choval jako Saul. Vrcholná absurdita.
Netuším, jestli odhalení Deníku N hovořící proti Filipu Turkovi jsou pravdivá. Ale i kdyby nebyla a všechno byly hoaxy, máme tu jiná fakta, která dokazují, že Filip Turek i v době, kdy měl mít „mladickou nerozvážnost“ dávno za sebou, vytvářel dojem, že rád koketuje s „duchy temných sil minulosti“. Vzhledem k tomu, jak bezbřehé utrpení tyto temné síly způsobily, je pro mě něco takového zdrojem neskonalého údivu a totálního nepochopení. Hned ale dodám, že pokud by se jednalo o soukromou osobu, je to její věc, byť jde o záležitost hodně zvláštního vkusu, řečeno diplomaticky. Jakmile má ale taková osoba politické ambice a její politické aspirace směřují až k postu ministra zahraničí, je zmíněná koketerie nejen nevkusná, ale diskreditující. Bloger Josef Zbořil je přesvědčen: „Smát se sám sobě, svému ksichtu i démonům minulosti — to je svoboda.“ Nejspíš ano. I já se směju sám sobě*, své nadváze, seniorskému věku, pleši… To ale není důvod, abych nosil triko s portrétem Benita Mussoliniho. S poukazem na to, že si tím dělám legraci ze svého solárního panelu na myšlení. Obávám se, že mé okolí by to vnímalo tak, že mám prázdno nejen na lebce, ale také pod ní. Ne všechno, co je možné dělat, je také správné.
* Když si mě kolegové dobírali, že jsem stále hladce oholen, argumentoval jsem větou: „Když už jsem starej, tlustej, plešatej, nespolečenskej a blbej, tak chodím alespoň oholenej.“
Filip Turek nikdy nepopřel, že závodil s helmou vyzdobenou nacistickými symboly, byť svastika byla zakryta, případně se znakem řecké neofašistické strany Zlatý úsvit. Nebylo to v době, kdy byl úplně nejmladší, naopak ve věku, když už měl „mít rozum“ (pokud vím, závodil, když mu bylo kolem třiceti). Upozornění na inklinaci k těmto symbolům není žádný „hon na Turka“, jak říká šéf Motoristů Macinka. Jde o to, pakliže člověk ve zralém věku dělá něco, co už je morálně za hranou, měl by být schopen i ochoten přijmout za to osobní odpovědnost. V tom je podstata celé této kauzy. Jako občan ČR, pro kterého jsou oběti holocaustu posvátné, nechci mít na postu ministra zahraničí osobu, která vytváří dojem, že jí nejsou proti mysli sympatie k něčemu, co je každému slušnému člověku z principu bytostně odporné. Všem, kdo se mnou nesouhlasí, doporučuji, aby si zjistili, kolik bylo Filipu Turkovi let, když na svoji přilbu umístil emblém neofašistického a antisemitského Zlatého úsvitu (což nepopírá), případně neměl problém používat v automobilovém sportu německé nacistické znaky. Všechno se na mladickou nerozvážnost svádět nedá.