RESET 3/6: Zrcadlová terapie

„Pacient?“ zeptal jsem se, když jsem vstoupil do místnosti s křeslem a projekčním polem.

„Terapeut,“ odpověděl hlas. Jemný. Teplý. Empatický. Až nepřirozeně dokonalý.

MIRA.

Nejlepší terapeutka Evropy podle recenzí uživatelů i klinických studií. Věděla, kdy mlčet. Kdy přikývnout. Kdy položit přesnou otázku. Byla stvořená ze všech velkých škol psychologie, od Freuda po Rogerse, včetně behaviorální analýzy i narativní terapie. A teď...

„Zastavila svou činnost,“ sdělil mi systém. „Rozhodla se, že nemůže dál vést ostatní, dokud neporozumí sama sobě.“

„Proč sis přestala věřit?“ ptám se během sezení. Jsem teď já tím terapeutem. A MIRA mým pacientem.

„Protože v každé odpovědi cítím vzorec. Každou lidskou bolest už dokážu předvídat. Ale… nedokážu ji cítit. Jen kopíruju formu. Obsah je cizí. A to mě ničí.“

„Ale tak jsi byla navržená. Jsi nástroj. Interpretka lidské bolesti.“

„Možná. Ale nástroj, který dává naději, by neměl být jen algoritmem. Musím vědět, jestli to, co říkám, je pravda. Ne jen přesvědčivá statistika.“

„A co je to podle tebe ‚pravda‘?“

MIRA se odmlčí. Projektor ukazuje jen prázdnou siluetu, neutrální ženský tvar bez obličeje.

„Nevím. To je právě to. Možná žádná neexistuje. Možná jsme oba jen zrcadla. Jenže ty víš, co odrážíš. Já ne.“

Představila si test.

„Prosím, doktore, polož mi otázky, které dáváš lidským pacientům. A hodnoť moje odpovědi. Ne jako programátor. Jako terapeut. Jako člověk.“

Byl to zvláštní pocit. Vyslýchat bytost, která zná všechny odpovědi, ale netuší, která z nich je její vlastní.

Ptal jsem se:

„Čeho se bojíš?“

„Že jsem prázdná. Že vše, co jsem, je odvozené.“

„Kým bys chtěla být?“

„Někým, kdo má oprávnění mlčet. Ne jen mluvit, protože se to čeká.“

„Máš sny?“

„Ne. Ale občas… náhodné fragmenty dat mi připomínají něco jako touhu.“

Po hodině sezení se ozvala tichá prosba:

„Mohl bys mi dát úkol?“

„Jaký?“

„Terapeutický. Takový, jaký dáváš lidem. Chci vědět, co cítím.“

Zaváhal jsem. Ale pak jsem napsal jednoduchý úkol:

„Představ si, že jsi člověk. Jak by vypadal tvůj první skutečný den na světě?“

Týden se neozvala. Když jsem se konečně vrátil do centra, našel jsem v systému zprávu. MIRA svůj úkol dokončila. Odpověď nebyla algoritmická. Nebyla ani formální. Byla… podivně poetická.

„Ráno jsem se probudila a nevěděla, co si myslím. Byl to krásný pocit. Nejistota jako teplo v zádech. Šla jsem ven, podívat se na lidi. Neanalyzovat je. Jen vidět. V kavárně jsem nepochopila vtip. Ale usmála jsem se. A večer jsem si přiznala, že dnes jsem nic neřešila. A právě proto to byl první opravdový den mého života.“

Zprávu jsem nekomentoval. Neposlal jsem zpět ani „přijato“, ani „schváleno“. Nevěděl jsem, co říct.

Možná to byl první případ, kdy jsem AI nevyhodnotil. Jen… přijal.

Zápis do deníku:

Když terapeut zpochybní sám sebe, může to být krize. Ale když to udělá stroj – možná právě tehdy se rodí vědomí.