Rašín by dnes byl označen za neoliberála a toxického individualistu

To, co kdysi postavilo republiku na nohy — úspory, disciplína, omezení výdajů, odmítnutí populismu a víra v osobní odpovědnost — by dnes bylo považováno za asociální. Ne snad proto, že by to nefungovalo. Ale proto, že dnešní politika si zvykla na něco úplně jiného: na sentimentální konsenzus, který má uklidňovat, hladit, objímat a v žádném případě nikoho vyvést z komfortní zóny.

Rašín nepohodlí považoval za daň za pravdu. Dnešní politika považuje nepohodlí za chybu komunikace.

Kdyby Rašín opakoval svou jednoduchou tezi, že národ se nepozvedne tiskem peněz ani přerozdělováním, ale prací, úsporami a charakterem, automaticky by spadl do škatulky radikála. V době, kdy se o každé reformě mluví v zabalených metaforách, by jeho věty zněly jako výstřely. A v době, kdy se politická odvaha maskuje jako „strategická komunikace“, by jeho přímost působila skoro ilegálně.

Rašínovu logiku nelze přetavit do moderního PR. Je příliš rovná. Příliš věcná. Příliš bezohledná k iluzím.

A přesto je to přesně ta logika, která jednou už zachránila stát. Po rozpadu monarchie nebyl československý stát zachráněn laskavými slovy, ale tvrdostí. Ne obrazem stability, ale její stavbou. Ne „dobrým pocitem“, ale individuální odpovědností, kterou Rašín považoval za morální povinnost, ne za volitelný doplněk.

Dnes se však pravda často považuje za nevhodnou. A otevřené pojmenování problému za hrubé. Politika se posunula k měkkosti: neřešit, ale zjemňovat; nepostavit se, ale vysvětlovat; neměnit, ale uklidňovat. Je to svět, kde se politici bojí nelíbit. A kde je ideální stav takový, kdy nikdo nic necítí výrazněji než vlažnou spokojenost.

Právě v tom je největší kontrast mezi Rašínem a dneškem. On volal po pravdě, kterou možná nechceš slyšet. Dnešní politika volá po jednotě, kterou si přeješ slyšet.

Rašín věřil, že stát musí být pevný, jinak se rozpadne. Dnešní politika věří, že slova musí být měkká, jinak se společnost rozruší.

Možná proto by dnes Rašín skončil jako kontroverzní postava na sociálních sítích. Možná by ho aktivisté obviňovali z necitlivosti a think-tanky z „nedostatku inkluzivní ekonomické perspektivy“. A možná by nakonec patřil k těm několika málo lidem, kteří něco sdílejí — a přitom nic nehladí.

Ale je také pravda, že kdyby dnes promluvil stejně jako tehdy, zazněl by hlas, který v české politice zoufale chybí: hlas, který nerelativizuje. Hlas, který se neřídí tím, co zrovna říkají průzkumy. Hlas, kterému jde víc o budoucnost než o popularitu.

Hlas člověka, který by se nebál říct, že bez práce, bez úspor a bez osobní odpovědnosti žádný stát nevydrží — ani ten digitální, ani ten evropský, ani ten český.

A možná právě to je největší důvod, proč je Rašín moderní. A proč by dnes byl tak nepohodlný.