Progres vs. progresivismus

Tyranie nového

Progresivismus často předstírá, že představuje nezadržitelný proud lidského vývoje. Ale co je to ve skutečnosti? Je to pouze ideologie, která zaměňuje přenastavení společnosti ve prospěch kolektivismu za pokrok.

Zatímco přirozený progres vzniká z konkurence, experimentování a odpovědnosti za vlastní chyby, progresivistická dogma vynucuje „správné“ myšlení a chování – často za cenu autocenzury a sebeklamu.

Jedním z projevů progresivismu je woke ideologie, která sice původne vznikla jako reakce na sociální nerovnost ve společnosti, nyní se již změnila v nástroj vytváření cancel culture. Každý váš online status se stává potenciálním hřebíkem do vlastní profesní rakve. Jakýkoliv váš názor může už zítra být terčem mentální gymnastiky stoupenců wokeismu – a může vás to stát práci, přátele nebo obojí.

Nejnebezpečnější ale je, že progresivismus se nesnaží o osobní svobodu – snaží se homogenizovat společnost a diktovat ideologii, která je nadřízená všem. Každý nesouhlas s aktuálním progresivní narativem je problém, který je třeba „řešit“. A ti, kteří drží otěže, k tomu mají dostatečně účinné prostředky...

Trh přináší inovace

Technologie, které skutečně mění svět, nikdy nespoléhají na dotace nebo politická usnesení. Komerčně úspěšné osobní počítače nevznikly ve vládních laboratořích, ale v garážích tehdejších nadšenců, jako byli Steve Jobs či Bill Gates, kteří viděli potenciál tam, kde ho státní orgán vůbec neměl šanci objevit.

Internet, který dnes považujeme za samozřejmost, sice vznikl jako projekt ARPANET financovaný americkým ministerstvem obrany, ale jeho skutečný rozvoj a komercializace přišly až s deregulací telekomunikačního trhu a nástupem soukromých poskytovatelů.

Mobilní telefony nejsou produktem státní pětiletky, ale důsledkem tržních sil reagujících na poptávku. Jejich úspěch nezávisel na politickém souhlasu, ale na schopnosti přinést hodnotu.

Když pokrok slouží propagandě

Progresivisté často předstírají, že mají monopol na morálku, kterou mohou určovat jenom oni. Snaží se silou prosazovat, že jakékoliv jiné morální principy nejsou hodny diskuse. Kdo by nechtěl „spravedlnost“, „rovnost“ nebo „ochranu klimatu“? Právě tato abstraktní hesla však umožňují totální politickou kamufláž.

Když se progresivistické cíle stávají nepopulárními, mění se v ideologické dogma a nástroje kontroly. Univerzity, které ruší debaty o počtu pohlaví nebo o rasismu kvůli nesouhlasu s aktuální ideologií, nejsou bašty pokroku – jsou to bunkry dogmatismu.

Vezměme si například mít diverzitu jako cíl. Teoreticky to může znít hezky (pro někoho), ale v praxi to znamená, že manažeři musí plnit kvóty na úkor produktivity a zisku. „Správná“ identita se stává důležitější než dovednosti a um.

Subvence jsou zkreslení

Dotace často ničí i to, co mají za cíl podporovat. Když stát financuje progresivistické projekty, neřeší jejich dopad, ale to, zda jako takové odpovídají aktuální ideologii.

Evropská unie vyplácí každoročně miliardy z kapes daňových poplatníků na „zelené“ technologie. Většina z nich by na volném trhu neobstála v konkurenčním boji. Například větrné elektrárny v Německu potřebují stálou podporu, protože vyrábějí pouze nestabilní a drahou energii.

Pokrokářští politici tvrdí, že trh selhává, když nedokáže rychle reagovat na jejich výmysly. Ale co když jsou to právě jejich zásahy, které zpomalují skutečný pokrok?

Miliardy daňových prostředků byly investovány do biopaliv. Konečný výsledek? Více problémů než užitku.

Zelená víra bez vědy

Moderní klimatická rétorika často připomíná náboženství. Místo faktického přístupu přináší dogma: „Emitování CO₂ je smrtelný hřích, fosilní paliva jsou zlo.“ Každý, kdo kritizuje větrné či solární farmy, je odpůrce pokroku.

Realita je však složitější. Jaderná energie, která by mohla reálně snížit emise, je „ekologickými“ aktivisty opovrhována, protože neodpovídá jejich estetice čistých technologií.

Solární panely, které vyžadují těžbu drahých kovů, jsou oslavovány, aniž by se diskutovalo o jejich ekologických nákladech. Zatímco Indie a Čína masivně budují uhelné elektrárny, „pokrokové“ země se učí žít bez elektřiny (viz nedávný blackout ve Španělsku).

Skutečný progres v energetice – například výstavba bezpečných jaderných elektráren – je ignorován, protože nezapadá do ideologického narativu.

Progresivismus ničí kritické myšlení

Progresivistické reformy ve vzdělávání často vedou k paradoxnímu výsledku: místo aby rozvíjely myšlení, produkují generaci studentů, kteří sice znají slovník woke aktivismu, ale nedokážou číst mezi řádky.

V USA se z univerzit stávají místa, kde kurzy strukturálního rasismu nahrazují základy ekonomie nebo historie. Výsledkem je, že absolventi těchto škol jsou nepoužitelní na trhu práce a tvrdě narážejí na realitu každodenního života.

Nejhorší je, když stát dotuje ty „správné“ vzdělávací programy a mladí lidé se učí, že úspěch závisí na politické loajalitě, nikoli na znalostech. To známe i u nás v Evropě.

Skutečný progres ve vzdělávání, jako jsou bezplatné online kurzy dostupné pro každého, je jaksi ignorován, protože najednou není potřeba titul ze školy ani státní razítko a člověk může získané dovednosti okamžitě uplatnit na trhu práce, čímž se zvyšuje celková produktivita ekonomiky a posouvá ji kupředu.

Cancel culture

Sociální média, která umožnila masovou komunikaci, jsou nyní zneužívána jako nástroj cancel culture. Algoritmy, které měly zlepšit přístup k informacím, vytvářejí uzavřené bubliny lidských myslí.

Progresivismus však místo kritického pohledu na tyto úskalí nabízí špatná řešení – cenzuru a regulaci. A co to znamená být „cancelled“? Obvykle to není někdo, kdo se dopustil trestného činu, ale člověk, který odmítl přijmout ty „správné“ názory.

Závěr

Skutečný pokrok by neměl být cílem, ale součástí přirozeného procesu bytí. Je výsledkem neustálého experimentování, nezdarů a následné adaptace.

Progresivismus chce naopak výsledek předem definovat a nařídit ho všem. Kdo však rozhoduje o tom, co je správný směr? Historie je plná příkladů, kdy ideologické vize skončily pohromou – od sovětského plánování až po současnou katastrofu jménem ESG. Téměř vždy je společným jmenovatelem těchto obřích problémů kolektivismus.

Technologie nás naučily, že nejlepší řešení vznikají tam, kde je svoboda, ne tam, kde je cíl předem určen.

Možná je načase přestat vnímat pojem pokrok jako synonymum ideologického plánování a vrátit mu jeho původní význam.