Proč už nikdy nepůjdu na přednášku do Domu porcelánu s modrou krví?
O jedné ne úplně vydařené akci a mém bolehlavu
Dnes jsem měla volný den, tudíž jsem se s nadšením vydala do zmíněného objektu v Dubí u Teplic. Konala se tam genealogická přednáška PhDr. Jiřího Wolfa. Bylo pro mě příjemným překvapením, že pan doktor mluvil k plnému sálu a s tím správným zápalem pro věc. Rovněž oceňuji jeho široký rozhled a vysokou odbornou úroveň. Bohužel se ale nějak při organizaci přednášky zapomnělo na potřeby cílové skupiny.
Umím si představit, že mnozí zájemci přišli proto, aby se dozvěděli spíše praktické odkazy a postupy, hlavně ti, jež s rodokmenem začínají.
Další věc, které jsem si všimla, pan doktor měl neuvěřitelné štěstí na své předky, neboť mu po sobě zanechali spoustu cenných dokumentů. Řada lidí a to vím z vlastní zkušenosti, začíná přitom hledání pouze s vlastním rodným listem. A přesně tento pohled jsem trochu postrádala.
Do přednášky jsem si proto dvakrát dovolila vstoupit s věcnou poznámkou, protože všichni hledáme zdroje primárně na internetu než, abychom při svém vytížení mohli obíhat archivy. Ostatně i ve virtuální sféře lze najít spoustu přínosného materiálu včetně pobytových přihlášek, nebo archů ze sčítání lidu.
Ale dost možná přednáška nebyla takto od začátku koncipována a pouze já jsem nepochopila, jaké zadání vlastně pan doktor plnil.
Na konci, kdy jsem doufala v zahájení podnětné diskuse, jsem využila příležitosti a zeptala se na problematiku, v níž se zatím zcela neorientuji, a to na archiválie týkající se soudních případů. Pan doktor mě ve své odpovědi nasměroval, kudy se vydat a za to jsem mu vděčná. Nicméně jednu paní v publiku to naštvalo. Doslova se vztekala nahlas, že to, na co se ptám, nikoho nezajímá a dramaticky odešla pryč. Zůstala jsem jen zírat.
Jsem totiž zvyklá, že se po oficiálním programu debatuje, ostatně sama na svých besedách dost často odpovídám na různé dotazy publika a mnohdy si tam povídáme ještě dalších třicet minut jako třeba nedávno v Ledcích. Nemám s tím problém, naopak tyto chvíle považuji za velmi přínosné a příjemné. Ale chápu, že se to na Teplicku asi nenosí.
Upřímně řečeno, trochu mi to připomnělo situaci, kdy jsem se před lety v Městské knihovně Slaný dozvěděla, že nejsem normální čtenář a následně mě paní ředitelka v mailu dost nechutně napadla. Definice normálního čtenáře (a zřejmě i návštěvníka) v některých končinách je asi taková, že si nikdy nepůjčuje knihy ke studijním účelům, nežádá o jejich prodloužení a už vůbec se nikdy na nic neptá!
Při odchodu z Domu porcelánu mě jeho pracovnice vehementně zvaly na dvě besedy s autory píšícími o regionu. Odpověděla jsem opatrně, že se o tato témata bohužel příliš nezajímám. Ze zdvořilosti jsem to polkla, ale měla jsem být upřímnější. Ve skutečnosti chci chodit na akce, kde se cítím dobře, kde se dá o různých tématech úplně volně diskutovat a odkud se vrátím spokojená. Jenomže místo toho jsem odcházela s bolavou hlavou stejně jako kdysi ze slánské knihovny. A nemohla za to jen ta naštvaná paní.
Zřejmě se tady debaty moc nenosí, což samozřejmě naprosto a s úctou respektuji, ale mně osobně to absolutně nevyhovuje. Navíc si ve svém věku už opravdu hodně vybírám, kam půjdu, abych se podobných zážitků vyvarovala.
Zítra budeme oslavovat lásku pod rozkvetlými stromy a také vzpomínat na geniálního básníka Máchu. Moc bych si přála, kdybychom se dokázali vrátit k jeho ideálům. Proto prosím, udělejme všichni něco pro to, aby ubylo vzájemného napadání a naopak mezi námi bylo více lásky, laskavosti, vzájemného naslouchání a moudrosti. Myslím, že to potřebujeme jako sůl a tady na Teplicku obzvlášť.
Dovětek: Pokud by se mezi čtenáři těchto řádků našli jedinci z Teplicka, kteří si rádi povídají o různých tématech, jsou rozumní a vstřícní, ozvěte se a můžeme zajít „na jedno“. Začínám mít totiž pocit, že jsem tady se svým otevřeným přístupem k životu dost osamocená.