Proč USA spějí k ekonomickému kolapsu – a nikdo to nevidí

Na úvod musím uvést, že následující text není z mé tvorby. Dostala jsem ho mailem od jednoho chytrého skromného pána s velmi komplexním záběrem, se kterým jsem se ještě ani neměla možnost potkat osobně. Nebyl to první text, který jsem od něj dostala a který mě vělmi zaujal. Přemlouvala jsem ho, ať publikuje, že tohle by měli číst i další. Ale on ne, ale že bude rád za šíření myšlenek. Protože myšlenka má být VOLNÁ, SVOBODNÁ. Místo podpisu mám uvést jen jeho monogram RČ.

Šířím tedy touto formou, protože situace v USA, velmi ovlivňuje celý svět a šířit pravdu není úplně v "módě". A protože tuto situaci vnímám jako vážnou a podceňovanou. Tak až přijde tsunami, tak ať se všichni nediví, že je nikdo nevaroval. Tady je varování ode mne a RČ:

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Spojené státy americké stojí na pokraji dluhové propasti, jejíž hloubka by měla vyděsit každého, kdo rozumí číslům. Státní dluh USA dosáhl 37,8 bilionu dolarů, oproti pouhým 5,6 bilionu na začátku tisíciletí (FY 2000), a roste znepokojivým tempem přibližně bilion dolarů každých šest měsíců. – což představuje 122,6 % hrubého domácího produktu. Pro běžného občana to zní jako abstraktní statistika, něco vzdáleného, co se ho netýká. Omyl. Tato čísla nejsou akademickou hříčkou – jsou předzvěstí ekonomického zemětřesení, které rozdrtí životní úroveň každé americké domácnosti.

V roce 2025 úroky z tohoto dluhu pohltí 17,4 % všech federálních příjmů. Připomeňme si historii: v roce 1991, kdy úrokové břemeno dosáhlo 18,4 % (dosud rekordní hodnota), musela vláda drasticky škrtat sociální programy a zvýšit daně. Střední třída okamžitě pocítila následky – kupní síla se propadla, inflace požírala mzdy rychleji než rostly, školy a nemocnice se potýkaly s chronickým nedofinancováním.

Dnes je situace fundamentálně horší. V roce 1991 byl celkový dluh pouze 60 % HDP. Nyní je to dvojnásobek. Přesto většina lidí tuto hrozbu ignoruje, protože dolar zůstává globální rezervní měnou a úrokové sazby (3,4 %) jsou nižší než v 90. letech. Tento klid je iluze – tenký led nad ledovou propastí.

Když ekonomové bijí na poplach, měli bychom naslouchat

Jamie Dimon, CEO JPMorgan Chase, jeden z nejvlivnějších finančníků světa, nedávno varoval před „dluhovou bombou" – termín, který si nepůjčuje od senzacechtivých novinářů, ale z tvrdé ekonomické reality. John Rubino, respektovaný finanční analytik, formuluje to ještě ostřeji: „Jsme v dluhové spirále, která pohltí naši budoucnost."

Tito lidé neprodávají strach. Prodávají statistiku. Pro laika může znít 5% roční růst dluhu nevinně. Pro ekonoma je to průser. Protože, kumulativní dopad – znamená, že za deset let bude dluh o polovinu vyšší. A úrokové platby? Exponenciálně vyšší.

Představte si domácnost, která každý měsíc utratí víc, než vydělá, a půjčuje si na kreditku, aby přežila. Zpočátku to nevypadá hrozivě – splátky jsou malé, život jde dál. Ale každý měsíc si ukrajujeme kousek budoucnosti, zatímco dluh a úroky rostou jako lavina. Přijde den, kdy už nečelíme jen kousku – ale celku: splátky pohltí všechno. Žádné peníze na jídlo, bydlení, školy. Jen dluhová jáma, která pohřbí naděje na normální život.

To je přesně cesta, kterou se vydaly USA.

Historie nekřičí – řve: Ignorování dluhu končí kolapsem

Řecko (2009–2012) slouží jako brutální připomínka, co se stane, když dluhová spirála unikne kontrole. S dluhem 120 % HDP a úrokovými platbami požírajícími 25–30 % státních příjmů se země zhroutila jako domeček z karet:

Ekonomika se propadla o 25 %

Nezaměstnanost vyskočila na 27 %

Platy a penze klesly o 40 %

Běžní občané stáli ve frontách na jídlo

Banky omezily výběry hotovosti

Životní úroveň se vrátila o dvě desetiletí zpět

To není sci-fi dystopie. To se stalo v členské zemi Evropské unie, v moderní ekonomice, před pouhými patnácti lety.

Itálie (2025) dnes balancuje na stejné hraně s dluhem 144 % HDP a úroky pohlcujícími 20 % příjmů. Mzdy stagnují, mladí vzdělaní lidé masově emigrují, zdravotní systém se rozpadá, Francie (112 % HDP, úroky 15 % příjmů)

Nejděsivějším případem zůstává Výmarská republika (1920–1923): kombinace válečného dluhu a reparací spustila hyperinflaci. Bochník chleba najednou stál milion marek. Úspory napříč celou společností zmizely přes noc. Ekonomický chaos otevřel dveře politickému extremismu – a víme, čím to skončilo.

Neviditelný poměr: Cena versus výsledek

Zatímco americká ekonomika tiká směrem ke kritické hranici, federální vláda pokračuje v bezstarostném utrácení. Obsluha dluhu stojí 952 miliard USD ročně – více než celý obranný rozpočet před několika lety. Přitom roční deficit dosahuje 1,9 bilionu USD – rozdíl mezi příjmy a výdaji, který se musí pokrýt novým půjčováním.

A uprostřed tohoto finančního požáru pokračuje bezrozmyslné posílání desítek miliard dolarů na zahraniční války, bez jakékoli analýzy poměru cíl versus cena.

Příklad? Raketa za milion dolarů vystřelená na dron za deset tisíc. Ekonomicky absurdní rovnice. Strategicky neobhajitelná investice. Nikdo se neptá: Jaká je skutečná hodnota tohoto výsledku vůči vynaloženým prostředkům? To samé platí pro dosažení cílů na válečném území. Aby nakonec někdo nezjistil, že ten poměr je neúnosný vzhledem k výsledku: ubránili jsme město, zachránili vesnici, ale ztratili vlastní stát. Ztratili jsme vlastní hodnoty, kvůli nimž dojde k rozpadu. Nakonec se ještě dozvíme, že místní obyvatelé nám pohrdavě řeknou: Kdo se vás o to prosil?

Historie zná případy říší, které se zhroutily přesně tímto způsobem – ne vojenskou porážkou, ale ekonomickým vyčerpáním způsobeným přílišnými ambicemi:

Římská říše přetížila státní rozpočet nekonečnou expanzí. Armáda požírala stále více zdrojů, daně rostly do neudržitelných výšin, inflace ničila měnu. Říše se rozpadla pod vlastní tíhou.

USA riskují stejný osud – ne vojenskou porážkou, ale fiskálním sebezničením. Dobyli jsme celý svět, ale ztratili jsme vlastní stát, jak již dnes někteří Američané říkají. Ztrácíme hodnoty, kvůli nimž vlastně bojujeme – stabilitu, prosperitu, příležitosti pro další generace.

Neviditelná hranice: 25 % je bod zlomu

Ekonomové varují před kritickou hranicí: jakmile úrokové platby pohltí 25 % státních příjmů, vláda uvízne v dluhové pasti, ze které není úniku bez drastických opatření, jež pro většinu obyvatel znamenají kolaps životní úrovně.

USA jsou děsivě blízko kritické hranici. Congressional Budget Office (CBO) odhaduje, že do roku 2032 pohltí úrokové platby 22 % státních příjmů – a to za předpokladu nízkých úrokových sazeb a stabilních deficitů. Pokud však Fed kvůli inflaci zvýší sazby nebo investoři začnou požadovat vyšší rizikovou prémii, hranice 25 % přijde mnohem dříve. Statistiky CBO jsou navíc konzervativní. Jamie Dimon, šéf JPMorgan Chase, který má na stole přesná čísla a analýzy trendů, varuje emotivním tónem – nenaznačuje jeho výkřik náhodou strmější scénář?

Když ten moment nastane, nebude už prostor na nic jiného než splácení dluhu. Každý dolar, který vláda vybere na daních, půjde čistě na úroky. Žádné investice do infrastruktury. Žádné financování vzdělání. Žádné zdravotnictví. Žádné důchody.

Mezinárodní měnový fond (MMF) varuje, že globální důvěra v dolar slábne. Země BRICS aktivně kupují zlato a hledají alternativy k dolaru v mezinárodním obchodu. Pokud dolar ztratí status rezervní měny, úrokové sazby, které USA musí platit, vyletí raketově nahoru.

To není hypotetická hrozba. To je ekonomická realita čekající za rohem.

Co to znamená pro běžného člověka?

Pro laika, který nesedí nad rozpočtovými tabulkami a nesleduje výnosy státních dluhopisů, může celá debata znít abstraktně. Není.

Každý dolar utracený na úroky z dluhu je dolar, který neteče do ekonomiky. Znamená to:

Dražší potraviny – protože fiskální nestabilita pohání inflaci

Vyšší daně – vláda musí nějak sehnat peníze na splátky

Horší veřejné služby – školy, nemocnice, doprava trpí chronickým podfinancováním

Nižší kupní sílu – průměrná americká domácnost už dnes platí o 10 % více za základní potřeby než před pár lety (Bureau of Labor Statistics, 2025)

Dluhová spirála se neprojevuje dramatickým kolapsem ze dne na den. Projevuje se postupným zadušením – rok za rokem méně peněz v peněžence, dražší život, rozpadající se infrastruktura, zhoršující se zdravotní péče, klesající kvalita vzdělání.

A jednoho dne se střední třída probudí a zjistí, že americký sen je mrtvý.

Dimon a Rubino nepanikaří – vidí realitu

Jamie Dimon a John Rubino nejsou senzacechtivní proroci zkázy. Jsou to lidé, kteří rozumí trendům, čtou statistiky a vidí, kam směřují. Jejich varování nejsou hysterie – jsou střízlivou analýzou matematicky nevyhnutelných důsledků.

Když člověk takového kalibru jako Dimon říká „dluhová bomba", není to rétorika. Je to diagnóza.

Historie dává za pravdu těm, kdo varovali včas – ne těm, kdo mávali rukou a říkali „tentokrát to bude jinak". Nikdy to není jinak. Fyzikální zákony lze ohýbat, ekonomické nikoli.

USA stojí na neviditelné hranici. Dluh 122,6 % HDP. Úroky 17,4 % příjmů. Deficity 2 bilionu ročně. Kritická hranice 25 % je za rohem – a když ji překročíme, nebude cesty zpět.

Laik to nevidí, protože čísla jsou příliš velká na to, aby měla hmatatelný význam. Ale ekonomové to vidí. Historici to vidí. A někteří z nejvlivnějších finančníků světa to vidí – a křičí.

Otázka není, jestli katastrofa přijde. Otázka zní, zda už nezačala? Politická elita mlčí, média mlčí a jen tu a tam obviňují „nepřizpůsobivé migranty“. Nemá ale chaos v ulicích hlubší kořeny? Copak elity neumí sčítat 1+1? Není národní garda posílána do měst kvůli sociálnímu chaosu? Los Angeles (červen 2025, 4 000 vojáků), Washington, D.C. (srpen 2025, 800 vojáků), Portland (září–říjen 2025, 200 vojáků), Chicago (říjen 2025, 300 vojáků) a Memphis (září 2025, 200 vojáků). Pentagon navíc chystá „rychlou reakční sílu“ pro další města, jako Baltimore či New Orleans, kde hrozí eskalace.

Není to už viditelný důkaz zhroucení životní úrovně? Ulice křičí o pomoc, hádají se a protestují, oni to cítí, proto panikaří a vojáci to nevyřeší.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Konec citace. A myslíte, že nás ta tsunami nezasáhne?