Plocho-Evropané a jejich zplošťování Evropy do EU
Evropa
Evropa bývala kontinentem. Dnes je to formát. Kdysi prostor rozdílů, dějin, jazyků, sporů i smíření. Dnes čím dál častěji jedna plocha, na kterou se tiskne jednotný návod k použití člověka, státu i myšlenky. Tento proces má své nositele – říkejme jim Plocho-Evropané.
Kdo jsou Plocho-Evropané? Plocho-Evropan není Evropanem v kulturním smyslu. Je to uživatel Evropy, nikoli její dědic. Poznáte ho snadno:
Neříká Evropa, říká Evropská politika.
Nevidí dějiny, vidí procesy.
Nezná národy, zná stakeholdery.
Nemluví o kultuře, ale o implementaci hodnot.
Plocho-Evropan se dívá na kontinent shora – jako na mapu bez reliéfu. Hory, údolí, hranice, jizvy minulosti? Rušivé elementy. Jeho ideálem je hladká plocha, po níž lze bez tření posouvat směrnice. Zásadní omyl Plocho-Evropanů spočívá v přesvědčení, že Evropa = Evropská unie. Jenže: Evropa je civilizace. EU je administrativní konstrukce.
To není urážka. To je rozdíl. Civilizace vzniká zdola, pomalu, v konfliktu i v dialogu. Administrativní konstrukce vzniká shora, rychle a s formulářem. Plocho-Evropané však provedli civilizační laminaci: Evropu zbavili hloubky, přetavili ji do tabulek, a přelepili logem EU. Výsledkem je plochý kontinent, kde je všechno kompatibilní – a nic zakořeněné.
Pro Plocho-Evropana je rozdíl problém.
Jiný historický prožitek? Nutno harmonizovat.
Jiný vztah k rodině, víře, státu? Nutno převychovat.
Jiný politický názor? Nutno moderovat.
Z Evropy, která byla vždy mozaikou, se stává tapeta. Hezká, rovná, ale když se odlepí roh, zjistíte, že pod ní nic není. Paradox Plocho-Evropanů: hlásají pluralitu, ale praktikují jednotu. Mluví o rozmanitosti, ale bojí se odlišnosti. Jejich morálka je plochá – bez tragédie, bez dějin, bez odpovědnosti. O to vertikálnější je jejich moc. Klesá shora dolů, z institucí k lidem, bez potřeby souhlasu, stačí narativ. Evropa přitom vždy stála na napětí:
mezi městem a venkovem,
mezi vírou a pochybností,
mezi národem a univerzalismem.
Plocho-Evropané toto napětí neunesou. Napětí se nedá měřit. A co se nedá měřit, to je podezřelé. A co se ztratí, když se Evropa zploští? Paměť je nahrazená metodikou. Odpovědnost je nahrazená procedurou. Svoboda je nahrazená souladem. Zůstane klid. Ale klid kanceláře po pracovní době. Ticho bez života. Evropa ale není problém k vyřešení. Evropa není projekt, který se má dokončit. Není beta verze, není roadmapa, není KPI. Evropa je dědictví, které se má nést – i s jeho rozpory, omyly a bolestmi. Jakmile ji zploštíme, stane se z ní pouhý správní obvod s historií v příloze.
A právě proto je třeba se Plocho-Evropanům bránit. Ne nenávistí. Ale hloubkou. Protože kontinent bez hloubky je jen velký úřad s vlajkou.
