Otevřené české vlastenectví vs. uzavřené evropské vlastenectví
Vlastenectví
V posledních letech se v evropské debatě znovu objevuje slovo, které jsme si dlouho spojovali spíše s devatenáctým stoletím než s 21. – vlastenectví. Jenže vlastenectví není historický relikt. Je to živý vztah člověka k místu, odkud pochází, k jazyku, kultuře, krajině, ale i k hodnotám a zkušenostem, které formovaly jeho národ. A právě v tom, jak si jednotlivé země tenhle vztah vykládají, vznikají zásadní rozdíly.
České vlastenectví se vyvinulo z obranného reflexu. Po staletích existence pod jinými mocnostmi (Habsburkové, Německá říše, Sovětský blok) vznikla česká identita ne jako mocenský projekt, ale jako kulturní opozice. Čeština nebyla jazykem impéria, ale jazykem obrození. Národ nebyl definován silou, ale pamětí, literaturou, školou, písní. Z toho vychází otevřené vlastenectví: neprosazuje se silou, ale nabízí se jako prostor domova. Není útočné, ale obranné. Český patriotismus je často laskavý, kritický, ironický, schopný se smát sám sobě – a zároveň hluboce zakořeněný. Není v něm potřeba dominovat jiným. Je spíš vděčností než triumfem. Tím je vlastně předurčen k otevřenosti: k dialogu s Evropou, se světem, k přiznání si vlastní malosti i originality.
Naopak, „evropské vlastenectví“, jak se začíná formovat v některých politických kruzích, má paradoxně často uzavřený charakter. Vzniká jako reakce na globalizaci, migraci a kulturní pluralitu. Namísto toho, aby evropskost byla prostor jednoty v rozmanitosti, stává se někdy novým opevněním – národem nad národy. Evropa, která se kdysi definovala humanismem, osvícenstvím, ideály občanských svobod, dnes někde mezi Bruselem a Budapeští sklouzává do eurocentrické výlučnosti. „My Evropané“ zní stále častěji jako „my proti nim“ – ať už jsou to uprchlíci, Asiaté, Američané nebo kdokoli, kdo není „náš“. Takové vlastenectví není o domově, ale o plotě. Nechrání hodnoty, ale hranice. Zapomíná, že Evropa byla vždy víc projektem než statkem. Že evropskost není dána původem, ale sdílenými principy – právem, rovností, solidaritou, pluralitou.
Zde se ukazuje síla českého otevřeného vlastenectví. Jeho kořeny v kulturním obrození, jeho zkušenost s nesvobodou a jeho schopnost sebeironie ho činí imunním vůči pompéznímu nacionalismu. Nehlásá univerzální pravdy, ale chrání lokální smysl. Nevolá po velkosti, ale po srozumitelnosti. V tom může být české vlastenectví inspirací pro Evropu, která často hledá svoji identitu v síle, namísto v kultuře. Evropa nepotřebuje být národem, aby byla domovem. Potřebuje paměť, odpovědnost a otevřenost – a právě to jsou kvality, které malý národ jako Česko už dlouho trénuje.
Být hrdý na svou zemi neznamená zavírat dveře ostatním. Opravdové vlastenectví začíná tam, kde končí potřeba dokazovat si nadřazenost. Ať už jsme Češi, nebo Evropané, měli bychom si klást otázku: milujeme svou vlast pro to, čím je, nebo pro to, čím není ten druhý? Odpověď na tu otázku rozhodne, jestli budeme Evropu budovat jako pevnost – nebo jako domov.
