Otakar Foltýn a plochonarativismus: Když se z bezpečnostní analýzy stává mentální plochozemství
Strategická komunikace
Existují lidé, kteří věří, že Země je plochá. Dnes už se nad nimi spíš usmíváme, protože víme, že svět je kulatý. Že má hloubku, křivku, perspektivu. Jenže něco podobného, jako je víra v plochou Zemi, se začíná nebezpečně šířit i v oblasti myšlení a veřejné debaty. Nejde o astronomii, ale o názorovou orientaci.
Lze to označit jako plochonarativismus – a jedním z jeho nejviditelnějších představitelů u nás je Otakar Foltýn. Plochonarativismus je přesvědčení, že pravdu lze shrnout do jednoho jednoduchého příběhu. Svět je v něm rozdělený ostře a přehledně: prozápadní a proruský, naši a jejich, správní a dezoláti. Tato rovina přemýšlení je pohodlná, snadno komunikovatelná a zejména – výborně se hodí do mediální zkratky. Ale stejně jako fyzická plochozemská mapa, i tahle mentální mapa realitu spíš zkresluje než zobrazuje.
Otakar Foltýn, se ve veřejném prostoru profiluje jako hlas rozumu a obránce prozápadního směřování. Ale ve svém výkladu světa často sklouzává k tomu, co připomíná ideologické plochozemství. Komu se nelíbí oficiální narativ, je okamžitě proruský. Kdo se ptá na souvislosti, je dezolát. Kdo kritizuje vládu nebo NATO, je potenciální hrozba. Tento způsob myšlení není analytický. Je lineární. Redukuje složitost na černobílou tabuli. Jako by Země byla deska a nikoli planeta.
Tato forma veřejné komunikace je nebezpečná nejen proto, že zplošťuje realitu, ale i proto, že uzavírá prostor pro debatu. Když každý, kdo se odchýlí, je zaškatulkován jako nepřítel, ztrácíme možnost opravdového porozumění. Místo výměny názorů nastupuje vynášení rozsudků. Místo hledání souvislostí přichází ideologická disciplína. Plochonarativismus je mentální nástroj, který se tváří jako obrana pravdy, ale ve skutečnosti chrání jen jednu její verzi – tu nejjednodušší. A právě v tom spočívá jeho podobnost s plochozemstvím. Oba proudy ignorují složitost světa. Oba se drží mapy, která je sice přehledná, ale zásadně chybná. A oba mají tendenci považovat každou odlišnost za ohrožení.
Nejde o to zlehčovat bezpečnostní rizika nebo hybridní válku. Ale ve chvíli, kdy se obrana proti propagandě sama stává propagandou, ztrácíme intelektuální integritu. Jestliže v honbě za „západní orientací“ přijímáme způsob myšlení, který znemožňuje kritiku a diskusi, pak už nebojujeme za svobodu, ale za její ideologický simulakrum. Pravda není placka. A není ani výhradně západní nebo východní. Je komplexní, mnohovrstevnatá, někdy protikladná. Svět je kulatý – fyzicky i mentálně. A kdo si myslí, že ho celý obsáhne jedinou nálepkou, chová se jako intelektuální plochozemec.
Otakar Foltýn nemusí být "zlý úmyslník". Ale pokud chceme kultivovat veřejný prostor, musíme si všímat, když se složitá realita mění v propagandistickou rovinu. Ne kvůli Rusku. Ne kvůli Západu. Kvůli pravdě. A kvůli demokracii, která bez schopnosti rozlišovat nuance nemůže dlouho přežít.