Narativ pláštíku dobra: Fialovsko-Foltýnovský STRATKOM a veřejný diskurz
Dezinformace
Když Václav Havel v eseji Moc bezmocných popisoval, jak autoritářský režim zakrývá svou skutečnou mocenskou povahu „pláštíkem dobra“, mohl sotva tušit, jak univerzální se ten obraz ukáže. Netýká se jen totalitních režimů. Ten mechanismus je mnohem odolnější – a především přizpůsobivější. Dnes si pod ním klidně představíme sofistikovanou státní komunikační strukturu demokratického státu. Například STRATKOM, tedy vládní tým pro strategickou komunikaci, zformovaný pod taktovkou Petra Fialy a ovlivňovaný osobnostmi jako Otakar Foltýn.
Deklarovaným cílem STRATKOMU je boj proti dezinformacím, obrana „informační suverenity“ České republiky a podpora „demokratických hodnot“. To zní skvěle. Kdo by si přál opak? Kdo by chtěl, aby naše společnost zůstala bezbranná vůči hybridním hrozbám, ruským trollfarmám a řetězovým e-mailům?
Jenže právě tahle morální samozřejmost je oním pláštíkem dobra. Všimněme si, že za tímto ušlechtilým narativem často mizí hlubší otázky: Kdo určuje, co je dezinformace? Kdo kontroluje narativ kontrolorů? A jaká je hranice mezi informací, interpretací a propagandou?
STRATKOM se neprezentuje jako cenzor. Prezentuje se jako ochránce veřejnosti. Ale jeho činnost ve skutečnosti vyvolává znepokojivé otázky o tom, jak se definuje legitimní diskurz – a kdo má právo ho rámovat. Ve jménu "záchrany demokracie" se totiž může tiše utvářet nová forma hegemonie, která si monopolizuje pravdu.
Ve své podstatě tak STRATKOM nemusí přímo zakazovat, umlčovat nebo kriminalizovat. Může jen posouvat mantinely toho, co se považuje za legitimní postoj. Skrze kampaně, tiskové zprávy, expertní komentáře a podpůrné články v „správných“ médiích se pomalu stírá hranice mezi svobodným názorem a „nebezpečnou odchylkou“. Vzniká prostředí, kde vybočit znamená být podezřelý.
Tento jev je nebezpečný právě tím, že se neprezentuje jako mocenský. Právě naopak – je mocensky nenápadný, decentní, odborně podložený a mediálně legitimovaný. Pláštík dobra zde funguje dokonale. Lidé nevnímají autoritu, ale „odborný konsenzus“. Ne propagandu, ale „strategickou komunikaci“. Ne nátlak, ale „ochranu hodnot“.
Postava Otakara Foltýna, který působí jako vládní koordinátor pro strategickou komunikaci, symbolizuje tento trend. Bezpečnostní jazyk, který používá, a jeho napojení na mezinárodní bezpečnostní struktury, dávají jeho slovům a strategiím punc neotřesitelnosti. Jenže když se bezpečnost stane nejvyšší hodnotou, všechny ostatní – včetně svobody projevu, politické plurality nebo kulturní rozmanitosti – se najednou musí přizpůsobit. Je to známá logika výjimečného stavu: ve jménu bezpečnosti můžeme omezit všechno, co je jinak ústavně zaručeno. A pokud veřejnost tomu věří – protože „jde přece o boj s hybridní válkou“ – pláštík dobra opět dokonale zakrývá mechanismy moci.
Tady nejde o konspiraci. Jde o mechanismus. Nejde o to, že by STRATKOM byl nějaký temný orwellovský orgán. Ale pokud nebude permanentně konfrontován s otázkami legitimity, rozsahu pravomocí a transparentnosti, stane se nástrojem, který bude demokratickou formu naplňovat autoritářským obsahem – a to velmi tiše, s razítkem odbornosti a s úsměvem tiskové mluvčí. Demokracie, která neumí kritizovat vlastní pláštíky dobra, končí jako simulakrum. A právě v tom je Havel dodnes inspirativní – ukázal, že pravda není v tom, co se říká nahlas, ale v tom, co se nesmí říkat vůbec.
